Z HISTORIE OPOČENSKÉHO PĚSTEBNÍHO VÝZKUMU

V poválečném období byla převážná část lesů (96 %) ve státním vlastnictví a byla obhospodařována podnikem Československých státních lesů (n. p.). Před lesníky tehdy stála řada problémů, což si vyžádalo i zřízení nových specializovaných výzkumných lesnických ústavů. Tato pracoviště měla navázat na úspěšnou činnost lesnických ústavů založených již v r. 1921. Mezi novými badatelskými pracovišti to byl i Výzkumný ústav pro pěstění lesů, semenářství a školkařství, založený ke dni 28. února 1951 Generálním ředitelstvím Československých státních lesů (n. p.). Pro jeho umístění bylo vybráno Opočno, město pod Orlickými horami.

K výběru vedly zakladatele především dvě rozhodující skutečnosti. V Opočně bylo ústředí lesního závodu, který měl dlouholetou tradici. Jako hospodáři tu působila řada významných lesníků, mezi nimi například Vilém Věnceslav Havelka (*1780 - †1847), Josef Bohutínský (*1850 - †1930) na opočenském velkostatku a ing. Leopold Vidlák na připojené častolovické části. Byl to ale zejména lesní rada, ředitel opočenského velkostatku Colloredo-Mansfelda, Hugo Konias. Ten na ploše lesů zaujímající 4 500 ha již od roku 1924 uplatňoval moderní způsoby hospodaření a upoutal svojí prací pozornost široké lesnické veřejnosti.

Druhým důvodem bylo, že nově vytvořený Lesní závod Opočno (velkostatek Opočno, část velkostatku Častolovice a Rychnov n. Kn.) o rozloze 10 000 ha státních lesů a 2 900 ha v odborné správě je rozložen ve třech lesních oblastech - Polabí, předhoří Orlických hor a Orlické hory od 250 m až do 1 100 m nad mořem. V tomto poměrně malém celku jsou zastoupeny téměř všechny vegetační stupně a soubory lesních typů vyskytující se v Českých zemích. Od borů na pleistocénních terasách v povodí Orlice vystupuje až do smrkového vegetačního stupně na hřebenech Orlických hor. Tuto pestrost dokumentoval a zhodnotil již v letech 1951 až 1952 uskutečněný stanovištní průzkum pracovníků Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně prof. Aloise Zlatníka a prof. Josefa Pelíška, fytocenologický průzkum profesora Jaromíra Kliky z UK Praha i geobotanické studie Botanického ústavu ČSAV v čele s dr. Rudolfem Mikyškou.

K ústavu byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství přičleněn opočenský lesní závod jako pokusný lesní závod vedený ing. Borisem Kestřánkem (1951 - 1953), ing. Jiřím Mottlem (1953 - 1954), ing. Bohumilem Jánským (1954 - 1955) a ing. Václavem Jirkovským (1956 - 1975). Na něm měly být soustředěny výzkumné práce, získávány, prověřovány a provozně zaváděny nové poznatky vědy a praxe a dále rozpracovávány pěstební postupy praktikované v opočenských lesích již Hugo Koniasem. Od roku 1957 se stal Vzorovým lesním závodem s úkolem odpovídajícím tehdejším požadavkům rozšiřovat a stupňovat mechanizaci jak těžebních, tak i pěstebních prací. V roce 1959 byl Pokusný lesní závod od Výzkumné stanice oddělen a začleněn zpět do Krajské správy lesů v Hradci Králové. Tato organizační změna znamenala postupné narušení některých trvalých pokusných ploch a omezení poloprovozního ověřování nových pěstebních postupů, protože klasický lesní závod měl v tomto období již jiné priority a úkoly směřované do holosečného intenzivního hospodaření.

Výzkumný ústav byl při svém založení v roce 1951 umístěn v částečně adaptované budově bývalého okresního soudu tvořící součást zámeckého areálu. Opočenský výzkumný ústav byl v roce 1952 začleněn při reorganizaci do resortního Výzkumného ústavu lesního hospodářství ve Zbraslavi-Strnadech, jako stanice pro pěstování lesů. Od vzniku pracoviště se postupně formoval i pracovní kolektiv. Z odborných pracovníků byli v něm vedle vedoucího ing. J. Mottla a Hugo Koniase, ing. Pavel Matoušek, ing. Karel Kaňák, Bohuslav Švarc a tři mladí pracovníci, kteří zůstali pracovišti věrni až do odchodu do důchodu (40 let), a to ing. Vratislav Dušek, Luděk Chroust a Theodor Lokvenc. V roce 1956 byl vedením stanice pověřen ing. Vladimír Peřina. Do roku 1958 se kolektiv rozrostl na 26 pracovníků, z nichž 10 mělo vysokoškolské vzdělání. Pro dokreslení profesního a územního záběru je třeba ještě uvést, že dočasnou součástí opočenského pracoviště byla ve středních Čechách stanice ve Dřevíči (ing. Vladimír Zakopal) a až do doby, kdy se osamostatnil Výzkumný ústav lesného hospodárstva v Banské Štiavnici i výzkumná stanice v Jelšavě (vedoucí Julius Dalmady) a v Gabčíkově (vedoucí ing. M. Rypák a po něm ing. Martin Vojtuš).

Od založení Výzkumného ústavu v Opočně v roce 1951 byl jeho předním specialistou již zmíněný a uznávaný lesnický odborník Hugo Konias (*1891 - †1954). Byla mu dána možnost soustředit se na rozpracované metody pěstování lesa. Přeměny a převody porostů na porosty smíšené, odpovídající daným stanovištním podmínkám, i přeměny porostů na porosty nestejnověké, které již na jemu svěřeném velkostatku i zaváděl, se proto staly jedněmi ze stěžejních úkolů, které nově zřízené výzkumné pracoviště řešilo. Rozsah zájmů Hugo Koniase byl však větší. Věnoval se pěstování lesů v celé šíři i na dalších místech republiky. Na Slovensku úzce spolupracoval s odborníky Výskumného ústavu lesného hospodárstva, především na problematice výběrného lesa s ing. Josefem Burganem. Své poznatky prezentoval rozsáhlou poradní činností, které se díky své vitalitě a zaujetí věnoval až do konce života. Jeho blízkým spolupracovníkem byl ing. Vladimír Zakopal, který postupně převzal většinu jeho úkolů a realizoval jeho myšlenky.

Pozoruhodné výsledky hospodaření Hugo Koniase zpracovali a zhodnotili v roce 1956 jeho spolupracovníci ing. J. Mottl, ing. V. Zakopal, ing. V. Peřina, ing. J. Fanta a ing. J. Burgan v publikaci "Zkušenosti Hugo Koniase".

Již při zrodu výzkumné stanice byla uplatňována rozsáhlá poradní činnost. Starší lesnické veřejnosti jsou např. známy tzv. "Opočenské pěstební kurzy", trvající 3 - 5 dnů, vyhledávané domácími i zahraničními lesníky. Zejména v letech 1951 až 1959 byly pravidelně stanicí organizovány a prošlo jimi 6 000 praktických lesníků a 3 000 studentů lesnických škol. Tyto kurzy zajišťoval Koniasův spolupracovník Václav Mareš st. ve spolupráci s pracovníky Výzkumné stanice a provozními zaměstnanci. Vítanou pomůckou pro kurzy byla publikace Hugo Koniase "Lesní hospodářství" z roku 1950, ve které shrnul své celoživotní zkušenosti z Opočenska.

Byla to však i řada zahraničních odborníků, která se s prací Výzkumné stanice při individuálních návštěvách a při seminářích seznamovala. Jednou z nejvýznamnějších akcí, která prezentovala v celosvětovém měřítku existenci a práci mladého opočenského pracoviště, byl seminář při studijní cestě FAO v roce 1956 na téma Přeměny monokultur. Následovaly i další mezinárodní akce, jako Zpřístupňování lesních porostů (1961), Pěstování sazenic v rašelinocelulózových kelímcích a jejich použití při zalesňování (1967), akce IUFRO zaměřená na výchovu (1977) a další.

Významným posunem kvality práce i rozšířením jejich možností bylo vybudování nové provozně laboratorní budovy stanice, dostavěné a otevřené 3. října 1964 (viz foto v titulu). Byla vybavena pracovnami, přednáškovým sálem, knihovnou, laboratořemi včetně fotolaboratoře s rozsáhlou kartotékou snímků, kterou založil a dlouhá léta vedl fotograf Zdeněk Kricnar a později František Horák. Součástí budovy byly i další provozní objekty, skleník, areál pokusných polí a meteorologická stanice. Pracovníci stanice byli podle náplně úkolů, na jejichž řešení se podíleli, zařazeni do skupin - výzkumných oddělení. V roce 1971, dvacet let od založení stanice, to byla skupina zalesňování a školkařství, vedená ing. Vratislavem Duškem, CSc., ve které pracoval ing. Theodor Lokvenc, CSc., ing. Jaroslav Netolický, CSc., ing. Horst Kriegel, ing. Václav Jirkovský a Libuše Obhlídalová, prom. biol. Kolektivu výchovy a obnovy porostů stál v čele vedoucí stanice ing. Vladimír Peřina, CSc. a jeho členy byli ing. Zdeněk Kadlus, CSc., ing. Vladimír Zakopal, CSc., ing. Vladimír Tesař, CSc., ing. Luděk Chroust, CSc., ing. Václav Mareš a ing. Ivan Houba. V té době již zde nepracovala skupina pěstování topolů, vedená ing. Jiřím Mottlem, CSc., která s jeho odchodem přešla v roce 1963 do stanice Kostelany-Uherské Hradiště. Pracoval v ní ing. Jan Kubíček a Jiří Němec. Všem pracovníkům byl k dispozici kolektiv laboratoře s fotolaboratoří, který vedl Jiří Vacek a administrativní skupina.

Ve školkařském kolektivu byla v začátcích stanice zařazena problematika lesního semenářství, kterou se zabýval do roku 1954 bývalý pracovník ministerstva ing. Pavel Matoušek. Zaměřil se především na techniku sběru semen s využitím tzv. Matouškovy trhačské soupravy. Hlavní pozornost byla však věnována školkařské problematice, a to biologickým aspektům pěstování sadebního materiálu. Výzkum vedený především ing. Vratislavem Duškem, CSc. vyřešil celou řadu problémů našeho lesního školkařství, podrobnější informace jsou uvedeny v následujícím referátu zaměřeném na lesní školkařství a zalesňování.

Pro doplnění je možné uvést, že v začátcích řešil školkařský kolektiv i několik úkolů, zabývajících se pěstováním technických dřevin, které měly poskytnout náhradu některých surovin, jejichž nedostatek vyvolalo embargo v padesátých letech. Byl to brslen, korkovník amurský a zejména blahovičníky - eukalypty, při jejichž výzkumu pěstování bylo dosaženo několika pozoruhodných poznatků o jejich biologii a byly získány i poznatky o možnosti pěstování eukalyptů v podmínkách ČSSR. Výzkum však byl ukončen, poněvadž byly získány nové zdroje dovozu potřebného oleje.

Dalším okruhem výzkumných úkolů byla problematika zalesňování. Výzkum zalesňování probíhal v řadě míst, např. mrazových kotlinách na Českomoravské vrchovině, silně třtinou zabuřenělých kalamitních holinách v jižních Čechách i na Křivoklátsku, plochách nad alpinskou hranicí lesa v Krkonoších, dále např. v oblasti Jeseníků a Šumavy. V souvislosti se zalesňováním v extrémních podmínkách a požadavkem na zvyšování kvality kultur - ujímavosti a omezení šoku z přesazení se zájem výzkumu soustředil na používání různých druhů obalených semenáčků a sazenic, zejména jejich vliv na kvalitu založených kultur, dále na umělé omezení intenzity transpirace aplikací antitranspirantů a antidesikantů i na diferenciaci zalesňování, včetně výběru sadebního materiálu podle souborů lesních typů. V souvislosti s přípravou ploch k zalesnění byly zkoušeny a ověřovány i herbicidy a arboricidy. Výzkum probíhal prakticky od padesátých let pod vedením ing. Lokvence, který o něm opět podrobněji referuje ve svém příspěvku.

Specifickým úkolem bylo pěstování topolů a stromových vrb. Bylo motivováno požadavkem na zvýšení produkce dřeva, a to i mimo les a v plantážích. Uskutečnil se průzkum existujícího sortimentu topolů, zejména v oblasti LZ Opočno. Byla ověřována technologie výsadby i pěstování a zakládány trvalé pokusné plochy ke sledování vhodnosti jednotlivých druhů a klonů v konkrétních podmínkách. Při udržovacím šlechtění a množení výběrových jedinců byly zjišťovány společné znaky jednotlivých klonů. Řešení úkolu přešlo s odchodem jeho řešitele ing. Jiřího Mottla, CSc. koncem 50. let do Výzkumné stanice v Kostelanech-Uherském Hradišti.

Výzkumné úkoly obnovy lesních porostů se zpočátku soustředily převážně na přirozenou obnovu. Jádrem tohoto výzkumu bylo studium struktury a vývoje nárostů a mlazin ve vztazích k typologickým jednotkám, podrostním synusiím a k obnovním sečím. Od začátku výzkumných prací byla v návaznosti na práce Hugo Koniase pozornost věnována i převodům pasečných tvarů na výběrné, a to nejen obnovním sečím a vývoji přirozené obnovy, ale i studiu přírůstu a získání podkladů pro vypěstování vysokého podílu cenných sortimentů dubu i buku a zvýšení celkové produkce listnatých porostů. Poměrně rozsáhlá šetření byla zaměřena na obnovu smrku, jedle a buku ve třetím, pátém a šestém lesním vegetačním stupni, které reprezentují přes polovinu lesů České republiky. Výzkum obnovy lesa probíhal pod vedením ing. Vladimíra Peřiny. Více podrobnějších informací z výzkumu obnovy lesa je opět uvedeno v dalším specializovaném referátu.

Trendy výrazného útlumu jemnějších způsobů hospodaření z počátku sedmdesátých let se výrazně dotkly i zaměření pěstebního výzkumu v rámci opočenské stanice. Mimo opodstatněných požadavků na pěstební výzkum v imisemi poškozovaných lesích byly výzkumné úkoly zadávané resortním ministerstvem orientovány přednostně na holosečné způsoby hospodaření. Finanční prostředky na pokračování rozpracovaného výzkumu podrostního hospodaření, převodů a přeměn byly velmi rychle omezovány až do prakticky úplného zastavení tohoto výzkumu počátkem osmdesátých let. Jen díky velkému profesnímu zájmu pracovníků výzkumu a lesnického provozu se podařilo udržet alespoň několik pokusných ploch, na nichž je možné v současnosti v přerušeném výzkumu pokračovat. Ze zaměstnanců stanice na tom má bezesporu největší podíl ing.Vladimír Zakopal, v jehož práci pokračoval ing. Václav Mareš.

Výzkumná činnost v porostní výchově se od prvních let založení stanice zabývala problematikou výchovy mlazin a tyčkovin. Výzkum pod vedením ing. Chrousta probíhal na trvalých výzkumných plochách založených k tomuto účelu v typických stanovištních podmínkách rozšíření příslušné dřeviny, a to zejména v oblasti PLZ Opočno, v porostech borovice, dubu i smrku. Na těchto trvalých pokusných plochách byly detailně sledovány změny prostředí vyvolané různými zásahy i jejich souvislosti s růstem a diferenciací stromového inventáře.

K výrazným změnám zaměření většiny výzkumných aktivit došlo v souvislosti s kritickým nárůstem imisních škod v lesích, které se vyskytly i v blízkém podhůří Krkonoš. Výzkumná stanice se začala touto problematikou zabývat již v roce 1959. Zaměřila se na terapii poškozených porostů pěstební technikou, a to nejprve na LZ Broumov na Trutnovsku, kde se staly imisním zdrojem elektrárny ve Rtyni v Podkrkonoší a v Trutnově-Poříčí.

Již v roce 1966 byla na toto téma v oblasti Trutnovska a Jestřebích hor pořádána mezinárodní konference, která zhodnotila dosavadní práci, kterou tu vykonala VS Opočno pod vedením ing. Tesaře ve spolupráci s vynikajícím lesním hospodářem Jaromírem Nehybou z LZ Broumov. Oblast, na které byla realizována pěstební opatření ke zmírnění imisních škod a umístěny trvalé pokusné plochy, byla v roce 1972 vyhlášena jako demonstrační objekt. Později s nárůstem škod v České republice se zájem soustředil i na Krušné hory a s postupujícím rozšířením do oblasti Sudet i na Jizerské hory, Krkonoše a Orlické hory.

Fenomén narůstajícího imisního poškození lesů v sedmdesátých a osmdesátých letech zasáhl zásadně do zaměření většiny pěstebních úkolů výzkumu, zejména do úkolů řešených v rámci zalesňování, výchovy a obnovy porostů. Znamenalo to, že prakticky všechny výzkumné kapacity stanice byly směrovány do imisních horských oblastí. Pěstební výzkum se již během šedesátých let postupně propojoval s výzkumem ekologických a environmentálních funkcí lesa. Vznikla celá řada společných experimentů, na kterých s výzkumnou stanicí úzce spolupracoval ing. Krečmer. V souvislosti s tím probíhal od sedmdesátých let intenzivní výzkum hydrické účinnosti modelových lesních ekosystémů, kde měl výrazný podíl také další opočenský výzkumník ing. Kantor. V souvislosti s potřebou komplexnějšího pojetí pěstebního výzkumu bylo v roce 1987 z iniciativy ing. Peřiny na VS Opočno založeno i oddělení lesopěstebních meliorací.

Opočenské výzkumné pracoviště pod dlouholetým vedením ing. Peřiny (1956 - 1990) nejen odborně vyprofilovalo řadu známých lesnických odborníků, ale na základě systematického výzkumu byla předložena řada poznatků (viz seznam závěrečných zpráv) a realizačních výstupů následně použitých v lesnické praxi a zapracovaných do lesního hospodářského plánování. Do podvědomí vstoupila i rozsáhlá poradní a expertní činnost vědeckých pracovníků stanice.