PŘÍNOS OPOČENSKÉHO PRACOVIŠTĚ PRO VĚDU A PRAXI
V OBORECH LESNÍHO ŠKOLKAŘSTVÍ A ZALESŇOVÁNÍ
Ing. Theodor Lokvenc, CSc.
ÚVOD
Období po roce 1945 přineslo pro lesní hospodářství v obnovené Československé republice významné změny a to především v držbě lesní půdy. Z původních 21 % se výměra lesů patřících státu postupně rozšířila na 88 % a jejich převážnou část obhospodařoval národní podnik Československé státní lesy. Bylo tak umožněno uplatňování jednotné lesnické politiky a direktivního řízení lesního hospodářství. Jedním z prvořadých úkolů v pěstební činnosti bylo zalesnění nelesních půd, jejichž výměra v ČSR dosáhla v roce 1946 155 000 ha a kalamitních holin o výměře 90 000 ha. Delimitované nelesní půdy se nacházely zejména v pohraničních horských oblastech, kde se uvolnily po odsunu německých obyvatel. Kalamitní holiny byly pozůstatkem válečného hospodářství a po válce se částečně rozšířily působením kalamit (kůrovec, sucho). Státní lesy byly tak postaveny před rozsáhlé a velmi náročné zalesňovací úkoly, většinou v extrémních podmínkách prostředí i s požadavkem na plnění především vodohospodářských funkcí. Bylo proto nezbytné uskutečnit delimitaci ploch, stanovit funkci zakládaných porostů apod. a především zajistit předpoklady pro produkci dostatku kvalitního sadebního materiálu odpovídající druhové skladby. Stav školek byl vzhledem k zalesňovacím úkolům neuspokojivý a jejich rozmístění nevyhovovalo nové organizaci lesního hospodářství. Bylo potřebné rovněž stanovit strategii a technologie zalesňování, a to zejména pro vysoký podíl ploch s výjimečnými a obtížnými podmínkami prostředí. Řadu z těchto problémů bylo třeba ověřit a rozpracovat v rámci aplikovaného výzkumu, problematika školkařství a zalesňování byla proto současně s dalšími otázkami pěstování lesa zařazena v roce 1951 do výzkumného programu nově založeného výzkumného pracoviště v Opočně.ŠKOLKAŘSTVÍ
Poválečné rozbory situace v lesním hospodářství prokázaly, že rozloha školek dosahující 1644 ha je pro plnění daných úkolů v zalesňování naprosto nedostačující a měla by se proto zvýšit na dvojnásobek. Rovněž tak využití produkční plochy školek bylo podle tehdejších názorů nedostačující. Produkce sazenic z jednoho hektaru dosahovala 270 000 a snahou bylo zvýšit ji na 400 000 ks z hektaru (Dušek, Kotyza 1970). Bylo proto nezbytné školkařskou výrobu novým podmínkám co nejdříve přizpůsobit, změnit jejich organizaci, rozmístění, výrobní technologie i vybavení. Náplní školkařského výzkumu v Opočně se na základě celkového zaměření pracoviště staly biologické aspekty produkce sadebního materiálu. V začátcích jeho činnosti se ověřovaly většinou známé tradiční metody zaměřené na využití osiva - dosažení maximální výtěžnosti. Bylo rovněž nezbytné exaktně prověřit některé z provozních praktik vycházejících z tzv. "pokrokových tendencí", které byly nekriticky prosazovány, jako bylo pěstování "plastického sadebního materiálu", různé metody stratifikace semen apod.S řešením školkařské problematiky bylo v prvních třech letech spojeno i řešení dílčích problémů semenářství. Bylo orientováno na předosevní přípravu semen, optimální dobu a techniku sběru apod. Byla to zejména tzv. "Matouškova trhačská souprava" k výstupu do korun a její úpravy (Matoušek 1952).
Zájem školkařského výzkumu, jehož vůdčí osobností se stal ing. Vratislav Dušek, se postupně soustředil na aktuální úkoly výroby sadebního materiálu. Jedním z nejzávažnějších, při kterém měl mít výzkum široké pole působnosti, bylo vytváření trvalých předpokladů pro maximální využití osiva, zkrácení výrobní doby a omezení závislosti kvality a kvantity produkce na povětrnostních a dalších biologických vlivech. K těmto výzkumným poznatkům patřily praktické výstupy řešení, z nichž mnohá byla pro praxi lesních školek převratnou novinkou, např. pěstování semenáčků z plnosíjí, zejména jehličnatých dřevin na tzv. umělých substrátech. Byla to např. Dunemanova metoda (Dušek 1965), ale i další otázky spojené s hustotou síjí, hnojením, úpravou klimatu, které byly řešeny. Zvyšování výtěžnosti nebylo požadováno jenom z hlediska zvyšování produkce školek, ale i proto, že se zvyšovaly nároky na genetickou kvalitu sazenic. V úzké spolupráci s MLVH byla pozornost věnována zásadním organizačním problémům školek. Doposud byly školky rozptýlené, menší rozlohy, což omezovalo zavádění nových technologických postupů, zavádění tzv. malé mechanizace i chemizace, na kterou byl tehdy kladen důraz. Na základě zahraničních zkušeností i u nás dosahovaných výsledků byly v roce 1962 stanoveny nové směry v lesním školkařství a v roce 1965 vypracována Studie o perspektivách lesních školek. Podle té byla vybudována celá řada více či méně centralizovaných provozů. V nich získané zkušenosti se staly pro výzkum velmi cenným podkladem pro rozpracování prognóz dalšího rozvoje našeho lesního školkařství do roku 1990 a zároveň usměrnily náplň výzkumu na příští období.
Důležitým poznatkem a z něj vycházející obecně platnou zásadou, která významně ovlivnila umisťování školek, byla nutnost jejich zakládání na lehkých písčitých půdách, což ovšem, jak se později ukázalo, mělo i řadu negativních dopadů.
Významným přínosem pro naše lesní školkařství v té době bylo v r. 1970 vydání naší první monotématické publikace Dušek V., Kotyza F. a kol.: Moderní lesní školkařství (Dušek, Kotyza 1970), shrnující tehdejší stav poznání. Publikace zůstává trvale základním dílem tohoto oboru. Její náplň vycházela z tradičně vysoké úrovně našeho školkařství a kriticky do něj transformovala nové poznatky, zejména vyspělých západoevropských a severských zemí, což v té době nebylo snadné. Hlavní spoluautor ing. František Kotyza z MLVH úzce spolupracoval s Výzkumnou stanicí v Opočně na všech úsecích pěstování lesa a ve školkařství zvlášť. Měl rozhodující zásluhu na podpoře výzkumu i na řešení úkolů a realizaci výsledků v lesnické praxi.
Základní podklady pro zakládání lesních školek zpracoval výzkum do Instrukcí pro lesní školky vydaných VS Opočno v roce 1977 (Dušek 1977). Bylo tak podpořeno zavádění intenzivních postupů pěstování sadebního materiálu, které se obtížně realizovaly v menších provozech. Ve směrnici byly uplatněny nejnovější poznatky výzkumu a zkušenosti ze zahraničí se snahou docílení vyšší kvality sadebního materiálu. Tato směrnice se stala na řadu dalších let nezbytnou praktickou pomůckou pro provoz školek.
Pro vytváření trvalých předpokladů využití osiva se uplatnilo pěstování semenáčků z plnosíjí a zmíněné využití rašelinových a jim podobných substrátů. To ovšem velmi úzce souviselo s uplatněním plastikových krytů, které napomáhají vytváření podmínek jak pro výrazné zvýšení využití osiva, tak i ke zkrácení výrobní doby (Dušek 1967b, Dušek, Šrámek 1968). Při zavádění krytů bylo však třeba se zabývat možnostmi automatického udržování a regulace vhodných ekologických, hlavně tepelných i vlhkostních podmínek. Byla proto vyřešena aplikace závlah i jejich automatizace nezbytná i pro školky, kde byla snaha omezit závislost produkce na povětrnostních podmínkách. Výzkumně se řešila nejen tzv. doplňková závlaha, jejímž posláním je vyrovnání vláhového deficitu působeného nerovnoměrným rozdělením srážek, ale i závlahy účelové, které mají omezit nebo vyloučit škodlivé působení nepříznivých mikroklimatických podmínek. Prokázalo se, že plně nahrazují ekologickou ochrannou funkci zakrývání síjí a stínění semenáčků. Mezi účelové závlahy patří i postřiky proti mrazíkům, dále osvěžující postřiky k vyloučení škod označovaných jako škody úpalem i škod působených vysokou radiací (Dušek 1964, Dušek 1973). Přínosem pro praktické využití závlah bylo i vyřešení konstrukce plně automatizovaného závlahového systému pro aplikaci doplňkových závlah i postřiků proti mrazíkům a osvěžujících postřiků (Dušek, Jiroušek 1974, Dušek, Jiroušek 1978, Kriegel, Lokvenc 1974).
V souvislosti s potřebami pěstování kvalitního sadebního materiálu s dobře vyvinutým kořenovým systémem, který je jednou z hlavních podmínek úspěchu zalesnění, se v našich školkách stále více uplatňovalo tradiční školkování semenáčků. Bylo tehdy, při nedostatku mechanizace, významnou nákladovou položkou při výrobě sazenic. Jednou z metod, kterou lze náklady snížit při zachování všech předností školkování, zejména vlivu na rozvoj kořenového systému, bylo podřezávání kořenů, které bylo v zahraničí a dříve i u nás ojediněle používáno. Nedoznalo však zaslouženého rozšíření pro nedostatečné teoretické a experimentální propracování. Bylo třeba se zaměřit především na dřeviny vyznačující se v juvenilním stadiu typickými kůlovými kořeny, ale i na další, které se ve školkách běžně pěstují. Řešila se řada dílčích problémů bezprostředně souvisejících s danou problematikou, z nichž mnohé patří do oblasti experimentální rhizologie. Výsledkem experimentů bylo zjištění, že podřezávání kořenů ve vhodnou dobu a v optimální hloubce, růstové fázi při dodržení dalších náležitostí, jako je např. hladkost řezu, podporuje tvorbu kratších, prostorově soustředěných a na koncové kořeny bohatých kořenových systémů. Takováto úprava kořenových systémů může být použita i u jehličnanů, kde je výhodné svislým řezem přetnout i časté boční kořeny překážející při výsadbě nebo deformované (Dušek 1966a, Dušek 1967a, Dušek 1979b).
Prokázalo se, že sazenice vypěstované podřezáváním mají vyšší ujímavost a počáteční růst, vzhledem ke kvalitnímu kořenovému systému. Zvláště výhodné je jejich použití pro výsadbu sázecími stroji, kdy nedochází k běžné a nepříznivé deformaci kořenů. Ovlivňují tak úspěch zakládaných kultur, poněvadž právě tato skutečnost bývá jedním z jeho rozhodujících faktorů. Výhodné je jejich používání k osazování obalů při pěstování obalených sazenic. Rozšiřování metody bylo v praxi omezeno, poněvadž nebyl k dispozici kvalitní, sériově vyráběný celozáhonový adaptér na podřezávání kořenů. Byly však vypracovány podklady pro jeho konstrukci a provozuschopné adaptéry se podařilo vyrobit.
Postupný přechod na velkovýrobní formy práce ve školkách vyžadoval i řešení nežádoucí sezónnosti prací. S tím souvisela nutnost omezení jarního vyzvedávání sazenic a jeho přesunutí do podzimního období. Podmínkou přitom bylo zachování fyziologické kvality prostokořenného sadebního materiálu, a to v plném vegetačním klidu až do jarní výsadby. Skladování v plastikových sáčcích, které bylo výzkumně ověřováno, se pro značnou pracnost nerozšířilo. Na základě zahraničních zkušeností se pozornost soustředila na skladování v klimatizovaných skladech. Byla prověřena a pro naše podmínky upravena na základě studia vegetačního klidu a dalších studií technologie skladování v celém procesu od vyzvedávání sazenic až po jejich transport a použití na zalesňované ploše. Výsledky byly shrnuty ve směrnicích a vzorových projektech klimatizovaných skladů. Počítalo se s jejich výstavbou v oblastních školkách (Dušek 1975, Dušek 1978a, Dušek 1979b).
Pro skladování v klimatizovaných skladech se ověřovala řada typů nevratných obalů, pytlů a krabic z plastů nebo upraveného papíru, tj. obalů, které byly na trhu běžně k dispozici. Jak se prokázalo, lze je využít i pro krátkodobé skladování ve školce i na zalesňovaných plochách. Fáze od vyzvednutí sadebního materiálu až po založení ve školce je totiž spojena se zhoršováním fyziologické kvality, která je pro úspěch zalesňování rozhodující. Výsledky potvrdily výhodnost použití nevratných obalů, ovšem za předpokladu dodržování stanovených doporučení (Dušek, Martincová, Jurásek 1985, Dušek, Martincová 1987).
V souvislosti se skladováním listnatých sazenic vyzvednutých na podzim, v klimatizovaných skladech byly ověřovány metody jejich nutné chemické defoliace. Odlistění je totiž základním předpokladem omezení plísňové infekce (Dušek 1966b).
Nárůst imisních škod v lesích v 70. letech a potřeba zalesňování rozsáhlých imisních holin se odrazily v náplni výzkumných úkolů na úseku školkařské výroby. Pozornost se soustředila na pěstování obalených sazenic, ověřování nových typů obalů i zkrácení doby pěstování dalších druhů k imisím odolných dřevin (olšička, bříza, smrk pichlavý apod.) (Dušek 1978b, Dušek, Martincová, Jurásek 1987). Byla řešena technologie pěstování silnějších prostokořenných a obalených sazenic, jejichž vhodnost pro horské oblasti poškozované imisemi byla výzkumem ověřena a byla zapracována již v roce 1974 do směrnice "Diferenciace sadebního materiálu podle hospodářských souborů" (Lokvenc 1978a, Lokvenc, Mráček 1974). Prokázalo se totiž, že jsou to právě tyto větší a silnější sazenice splňující všechny ostatní kvalitativní znaky, jejichž výsadbou lze přenést nezbytnou a nákladnou péči o založenou kulturu z nepříznivých podmínek lesa do optimálního prostředí lesní školky. Došlo tak k obnovení zájmu i o poloodrostky, to znamená o sadební materiál definovaný výškou nadzemní části od 50 do 120 cm, a to prostokořenných i obalených. Podle poznatků výzkumu by jejich podíl při zalesňování měl dosáhnout optimálně 8 %. Pěstování poloodrostků je při nezbytném udržení kvality fyziologické i morfologické náročnější než u sazenic. Byly proto rozpracovány technologické postupy pěstování pro jednotlivé druhy dřevin. Uplatnily se přitom velmi cenné poznatky získané pěstováním sazenic s bohatým kořenovým systémem i s úpravou vodního režimu zavlažováním (Dušek 1984, Lokvenc 1978c).
Požadavky vycházející z rozboru založených kultur při zalesňování stále důrazněji potvrzovaly a dokládaly závislost úspěchu na kvalitě sadebního materiálu a upozorňovaly na nezbytnost jejího respektování. Syntéza získaných poznatků umožnila přesněji charakterizovat a formulovat termín kvalita sadebního materiálu v jeho obecně platném komplexním pojetí. Tvoří ho soubor genetických, fyziologických i morfologických znaků a bylo proto zavedeno její členění na kvalitu genetickou, fyziologickou i morfologickou (Lokvenc 1980, 1984a). Jejich poznání i možnosti aktivního ovlivňování již ve výrobním procesu se staly středem trvalého zájmu výzkumu při řešení nejrůznějších úkolů i při pěstování sadebního materiálu (Martincová 1991).
ZALESŇOVÁNÍ
Řešení problematiky zalesňování se od padesátých let soustředilo na rozsáhlé oblasti nelesních půd na Šumavě, v Beskydech, v Jeseníkách, Orlických horách a nad alpinskou hranici lesa v Krkonoších. Na Slovensku to bylo i zalesňování v oblasti plánované Oravské přehrady a na Silické planině až do doby, než došlo k osamostatnění Výskumného ústavu lesného hospodárstva v Banské Štiavnici, který úkoly na území Slovenska převzal. Z kalamitních holin se staly problémovou oblastí staré, třtinou silně zabuřenělé holiny v jižních Čechách (Varvařov), ve středních Čechách (Křivoklátsko) a holiny na extrémně vysýchavých půdách (Hřebeny) i zalesňování mrazových kotlin. Cílem výzkumu bylo vypracovat technologické postupy umožňující vytvořit v nejkratší době porosty pestré druhové skladby, aby byla obnovena jejich funkce produkční i environmentální. Pro jednotlivé lokality byly stanoveny postupy zalesňování s použitím přípravných dřevin a zejména stanovena druhová skladba (Peřina, Lokvenc 1955, Tesař 1961, Zakopal 1955, Zakopal 1958, Zakopal 1960). Toto doporučení nebylo ale v praxi při zalesňování nelesních půd plně respektováno a v zakládaných porostech převládly znovu nežádoucí problematické smrkové monokultury.Rozsáhlejší byl výzkum zalesňování mrazových kotlin na Českomoravské vrchovině. Umožnil vypracování návrhu pěstebních i technických opatření. Prokázal, že je nezbytné využít dvojfázový postup s využitím přípravných dřevin, rezistentních jedinců k získávání sadebního materiálu a účelné odvodnění (Toman 1961).
Zvláštní pozornost byla pracovníky VS Opočno věnována oblasti nad alpinskou hranicí lesa (v klečovém vegetačním stupni) v Krkonoších. Byly tu rozsáhlé, 1000 ha přesahující, převážně smilkové louky vzniklé pět set let trvajícím zemědělským "budním hospodářstvím". Jeho pokračování bylo po odsunu německého obyvatelstva vyloučeno. Bylo uznáno, že tato oblast má rozhodující vodohospodářský význam, který byl likvidací kleče významně narušen, a to jak v neprospěch zdejších přírodních poměrů, tak i vodního režimu celého podhůří. Na základě současných poznatků se rozhodlo, že nápravy lze dosáhnout obnovením zlikvidovaných porostů kleče a dalších dřevin s důsledným respektováním požadavků ochrany přírody (později vyhlášeného Krkonošského národního parku) a oprávněných požadavků cestovního ruchu (Lokvenc 1955, Lokvenc 1960a). Na podkladě historické analýzy oblasti, biologie dřevin, prostředí a dalších výzkumů byl stanoven plán zalesnění (Lokvenc 1957, 1960b), který uplatnil ÚHÚL formou Speciálního hospodářského plánu, prvního svého druhu u nás. Byly založeny školky, stanoveny postupy pěstování sadebního materiálu místních druhů dřevin, porosty ke sběru semen a později vymezeny genové základny kleče (1500 ha). Jak se ukázalo, je otázka genetické kvality kleče problematická, poněvadž v období od roku 1879 až 1913 tu bylo zalesněno přes 400 ha klečí cizích proveniencí (Lokvenc 1958, 1995). Od roku 1953 bylo vysázeno pracovníky lesnicko technických meliorací, kteří byli realizací pověřeni, přes 620 ha kultur. Dokončení akce podle stanoveného a schváleného plánu bylo v roce 1992 Správou KRNAP zastaveno v důsledku rozporných názorů na genezi klečového vegetačního stupně a oprávněnosti založených kultur (Lokvenc 1997).
Podrobný průzkum a identifikaci porostů kleče různé genetické kvality uskutečnil ÚHÚL - pobočka v Hradci Králové ve spolupráci s VÚLHM VS Opočno v roce 1991 až 1992 (Lokvenc, Minx, Nehyba, Stejskal 1994) a v roce 1994 byl vypracován Lesní hospodářský plán pro vysokohorskou oblast Krkonoš. Během řešení úkolů byla získána řada významných poznatků o biologii a rozšíření místních druhů dřevin, zejména kleče, k problematice alpinské hranice lesa, historii oblasti apod., které významně posunuly poznání Krkonošského národního parku (Lokvenc, Jeník 1962, Lokvenc 1978b).
Problematika klečových porostů a další blízké problémy byly řešeny s přestávkami od roku 1952 až do současné doby. V období, kdy se začaly projevovat škody imisemi, byl výzkum kleče rozšířen o kontinuální sledování vlivu imisí na fruktifikaci a její kvalitu, poškození porostů a jejich růst (Lokvenc, Štursa 1985). Šetření v zóně kleče se soustředila i na generativní rozšiřování smrku na hranici lesa a nad ní hřížením. V rámci záchrany smrkových skupin, odumírajících působením imisí, bylo studováno, rozpracováno a na 200 hektarech redukované plochy provozně od r. 1992 realizováno umělé hřížení (Lokvenc 1960c, Vacek, Vašina 1990, Lokvenc, Vacek, Minx 1992).
V souvislosti s rozpadem porostů a nutností zalesňování rozsáhlých imisních holin v 6. až 8. lesním vegetačním stupni se výzkum v Krkonoších rozšířil i o tuto problematiku. Byla ověřována možnost využití některých druhů dřevin pro nezbytné zpestření druhové skladby porostů a jejich odolnosti, která se rozšířila i na Orlické a Jizerské hory s obdobnými problémy (Balcar, Podrázský 1994). Ve všech pohořích byla prokázána např. vhodnost využití břízy karpatské i pýřité místo v poslední době silně poškozované břízy bělokoré i olšičky zelené, jejíž použití ale omezuje legislativa ochrany přírody, ale i kleče horské mimo klečový lesní vegetační stupeň, jako přípravné dřeviny s vyšší tolerancí k imisím. Praktickou pomůckou pro zalesňování Krkonoš se stala v roce 1992 vydaná publikace T. Lokvenc a kol.: Zalesňování Krkonoš, shrnující mnohaleté výsledky výzkumu a současný stav poznání této problematiky při respektování specifických podmínek tohoto horského regionu - Krkonošského národního parku.
Významný posun v zalesňování znamenala renesance obalené sadby. Projevila se v poválečném období v nejrůznějších oblastech světa, a to převážně v souvislosti s nutností zalesňovat plochy s extrémními podmínkami prostředí (Lokvenc 1966). K jejich rozšíření přispěl technický pokrok umožňující výrobu nejrůznějších obalů, poněvadž se zájem soustředil na pěstování sadebního materiálu v obalech a téměř se upustilo od nákladnějšího používání hroudových sazenic. Výzkumná stanice v Opočně se začala touto problematikou zabývat v roce 1958, kdy byla s pomocí MZLVH navázána spolupráce s firmou Jiffy pots z Norska vyrábějící již od roku 1956 rašelino-celulózové kelímky (Lokvenc 1963, 1965). Po jejich prověření pro naše podmínky a potřeby používání obalených sazenic v našem lesním hospodářství se stalo použití těchto i dalších obalů předmětem komplexního výzkumu. Ukázalo se, že mohou významněji přispět ke snížení nadměrných ztrát při zalesňování, které v průměru přesahovaly 50 %, stagnace přírůstu po výsadbě, adaptaci k novému prostředí, omezení sezónnosti prací apod. Jejich ekonomický efekt se zvyšoval se stoupající extremitou prostředí. Výzkum se zaměřil na pěstování jednotlivých druhů dřevin v kelímcích, včetně volby vhodného materiálu k osazování, zeminy k plnění, přihnojování, použití při zalesňování a zejména na růst kultur. Získané výsledky byly natolik objevné a závažné, že je výrobní firma zařadila a zapracovala do svých materiálů pro spotřebitele. Ukázalo se, že rašelino-celulózové kelímky o průměru 11 cm jsou dostatečně objemné a neomezují prorůstání a morfologii kořenových systémů. Již v roce 1964 u nás uspořádala firma mezinárodní konferenci i naši prezentaci na zahraničních akcích. Studium se rozšířilo i na další typy obalů, které se začaly v zahraničí používat, nebo vznikly u nás, jako PE sáčky, různé úpravy Nisulovy metody, pevné plastové i kovové obaly, textilní sáčky, sadbovače apod. K problematice řešení obalených sazenic se připojil i VÚLH Zvolen a Lesnické fakulty VŠZ v Praze i Brně (Lokvenc, Skoupý 1967). Byla prověřena i metoda pěstování obalených semenáčků v papírových buňkách Paperpots vyráběných ve Finsku. Byla zavedena včetně plnící linky v letech 1974 - 1975 a používána především pro pěstování borových semenáčků (Lokvenc 1972).
Výsledky výzkumu obaleného sadebního materiálu prokázaly, že rozhodujícím ukazatelem vhodnosti jednotlivých obalů pro pěstování obalených sazenic, ale i semenáčků, je jejich vliv na morfogenezi kořenových systémů během pěstování a zejména růstu po výsadbě. Obaly, které u konkrétních druhů dřevin vyvolávají omezení růstu a deformace kořenových systémů, ať již jen v krátké době po výsadbě nebo ve vyšším stáří, a snižují tím stabilitu jedinců nebo podmiňují napadení kořenů houbovými patogeny, jsou nepoužitelné. K tomuto poznatku se došlo po detailním šetření založených porostů (Lokvenc 1979a, Lokvenc 1979b, Martincová 1980, Lokvenc 1985a).
Na základě našich dlouholetých šetření, ale i zahraničních poznatků, bylo uznáno, že z ověřovaných obalů i technologií pěstování reprezentujících v té době světový sortiment byly pro naše podmínky nejvhodnější rašelino-celulózové kelímky (Jiffy-pots 11 cm). Výtky, které se v provozu k těmto obalům občas vyskytly, byly způsobeny především nedodržením technologických postupů při pěstování sazenic. V menším rozsahu byly použitelné polyetylénové sáčky pro listnaté dřeviny a modifikace Nisulovy metody (Lokvenc 1979a).
Při používání obalených semenáčků v papírových buňkách Paperpots byl prokázán i přes některé výhody jejich nepříznivý vliv na kořenový systém borovice, který byl způsoben zejména hmotou obalu, jež neodpovídala proklamované krátké délce rozpadu a měla i některé nepříznivé vlivy na další růst kultur. Jejich používání bylo proto omezeno.
Získané a výzkumem prověřené hlavní zásady pěstování obalených sazenic mají obecnou platnost. Pro naše lesní hospodářství bylo rozpracováno jejich diferencované zastoupení při zalesňování v jednotlivých hospodářských souborech. Používání bylo zakotveno již v Instrukcích pro zalesňování z roku 1973 i ČSN 48 2211 (Lokvenc, Michalec 1977). V roce 1975 bylo doporučeno, aby do roku 1990 bylo dosaženo podílu až 40 % obaleného sadebního materiálu (Lokvenc, Chroust 1975). Používání obalených semenáčků a zejména sazenic se stalo u nás běžnou technologií.
Ve světě došlo postupně ke značnému a mnohotvárnému rozvoji obalů zejména k pěstování semenáčků a sazenic, většinou menších objemů, které neodpovídají našim původním požadavkům vysazovat sazenice s dostatečnou zásobou kvalitní půdy. Nepříznivý vliv obalů neumožňujících prorůstání kořenů, které se při výsadbě snímají (plastové obaly v paletách), se snažili výrobci zmírnit tvarováním vnitřního povrchu stěn, pěstováním na vzduchovém polštáři apod. Rozšířily se zejména v devadesátých letech vzhledem k určitým technologickým i ekonomickým přednostem (transport, vratnost apod.) (Dušek, Martincová 1988). Pozitivní vliv těchto úprav bývá však často přeceňován zejména z komerčních důvodů. Nebývá většinou potvrzen sledováním růstu kořenových systémů po výsadbě, který je pro používání obalených sazenic podstatný.
Rhizologické studie, kterým se opočenské pracoviště věnovalo při výzkumu technologií pěstování a výsadby sadebního materiálu výrazně zasahujících do kořenových systémů (pěstování sazenic podřezáváním kořenů, používání obalených sazenic, mechanizovaná výsadba), upozornily na důležitost věnovat pozornost kvalitě kořenů. Ukázalo se, že řadu růstových poruch vyskytujících se v kulturách, ale i starších porostech, lze objasnit pohledem na kořenový systém a jeho studiem (Dušek 1969, Lokvenc 1980, Lokvenc 1984b, Kriegel 1990).
Používání obalených sazenic mimo jiné výhody odstraňuje fyziologické (ale i mechanické) poškození prostokořenných sazenic vznikající zvýšenou transpirací asimilačních orgánů u jehličnanů i vysýcháním kořenových systémů všech druhů dřevin od vyzvednutí až po výsadbu. Je to nejzávažnější a nejčastější příčina ztrát uhynutím při zalesňování. Poněvadž však podíl prostokořenných sazenic při zalesňování bude u nás stále převládat, byla v zahraničí i u nás od r. 1972 ověřována možnost snížení těchto škod používáním látek působících jednak omezení transpirace u jehličnanů (antitranspiranty), jednak omezujících ztrátu vody kořeny (antidesikanty). Ukázalo se, že antitranspiranty vytvářející na povrchu jehlic film, omezují kutikulární i stomatární transpiraci, mohou však negativně ovlivňovat další fyziologické funkce rostlin. Jako výhodné se při výzkumném testování uplatnily antidesikanty vytvářející po aplikaci na kořeny vrstvu bránící výparu vody a udržující naopak její určitou zásobu. Jsou to zejména přírodní dnes již běžně používané organické látky - algináty (Agricol apod.), které nemají žádné vedlejší účinky. Výzkum prokázal, že je možné k nim přidávat stimulátory růstu, hnojiva, insekticidy apod. Nezbytné je ovšem dodržování určitých technologických zásad, zejména aplikovat je okamžitě po vyzvednutí sazenic. Ověřování ukázalo vysokou efektivnost antidesikantů, jejichž aplikace výrazně ztráty uhynutím snížila. Byl proto zpracován návod na jejich použití a v provozu se rozšířily (Lokvenc 1970, Lokvenc 1973).
Syntéza výsledků řady experimentů nejrůznějšího zaměření, šetření a průzkumu provozních kultur i studia zahraničních poznatků umožnily posun v poznání kvality sadebního materiálu a jejího limitujícího vlivu na kvalitu kultur. Byla definována jako soubor genetických, fyziologických a morfologických znaků a vlastností, ovšem - což je důležité, znaků a vlastností významných pro jeho použití k zalesňování. To znamená nejen z hlediska jeho adaptace k novým podmínkám prostředí, ujmutí a růstu před dopěstováním zajištěné kultury, ale i jeho vlivu na další vývoj porostu. Ten může být trvaleji ovlivněn růstovými anomáliemi projevujícími se například sníženou stabilitou stromků, houbovou infekcí apod.
Po roce 1971, kdy Lesprojekt vypracoval jednotný typologický systém našich lesů, bylo možné a nezbytné poznání významu kvality sadebního materiálu rozšířit a použít pro pěstebně technologickou typizaci na úseku zalesňování. Pozornost výzkumu se proto soustředila na doplnění poznatků o vhodnosti sazenic různé kvality pro různé stanovištní podmínky - soubory lesních typů (Lokvenc, Mráček 1974). Byly to zejména poznatky o významu nejsnadněji definovatelné morfologické kvality, které umožnily vypracovat již v roce 1974 návrh diferenciace sadebního materiálu pro jednotlivé hospodářské soubory. Obsahoval i celou řadu dalších základních parametrů jako zastoupení dřevin, hektarové počty, technologie zalesňování apod. až po ekonomiku. Sadební materiál byl rozdělen na obalený - obalené semenáčky, sazenice a poloodrostky - a prostokořenný, rozdělený podle jeho morfologické kvality do 4 výškových tříd charakterizovaných v ČSN 48 2211 Semenáčky a sazenice lesních dřevin z roku 1977. Zejména diferenciace sadebního materiálu byla převzata pracovištěm ÚHÚL, který ji již v roce 1981 zapracoval do provozních systémů v lesním plánování. S použitím daných charakteristik sadebního materiálu, zastoupení dřevin a hektarových počtů v jednotlivém SLT nebo HS je tak možno stanovit pro určité hospodářské celky výhled potřeby sadebního materiálu podle druhu dřeviny, druhu (obalené, prostokořenné) a kvality (výška) a usměrnit tak výrobu ve školkách, které je zásobují, s prognózou výhledu. Takovéto kalkulace byly již v 70. až 80. letech zpracovány např. pro Jizerské hory, bývalý LZ Opočno, KRNAP aj. (Lokvenc 1978a, 1982).
Výzkum na úseku zalesňování od roku 1959 a zejména potom v 80. letech, kdy se imisně ekologická destrukce lesů rozšířila z Krušných hor do všech pohoří Sudet, reagoval na tuto skutečnost. Již od konce padesátých let se imisní škody výrazně projevily v omezeném izolovaném území Trutnovska a Jestřebích hor, na které se výzkum soustředil. Na základě testování celé řady dřevin v různých vzdálenostech od zdroje imisí byly získány cenné poznatky o jejich citlivosti a možnostech jejich použití při obnově porostů (Tesař 1962). Pro tuto oblast byl stanoven nezbytný rozsah rekonstrukce porostů, obnovní cíle odpovídající změněným podmínkám prostředí i meliorace půdního prostředí při obnově. Platnost výsledků z trutnovských výzkumů byla ověřena i v dalších oblastech postižených imisemi (Tesař 1967). V nich bylo rovněž ověřováno přihnojování kultur v zahraničí vyvinutými hnojivými tabletami a prověřovány i možnosti jejich výroby u nás. Výsledky nebyly zvlášť uspokojivé, účinnost tablet byla nižší než individuální aplikace práškových a granulovaných hnojiv. Přihnojování sazenic tabletami přímo do obalů se ukázalo jako nevhodné (Lokvenc 1987, Nárovec 1991).
V imisních oblastech byl výzkum zaměřen i na problematiku zalesňování půd ohrožených introskeletovou erozí a na využití podsadeb. Pro potřebu lesnické praxe byl proto na základě získaných poznatků vypracován podrobný metodický postup podsadeb a ty se staly součástí obnovy imisemi narušených porostů např. v Krkonoších, Orlických horách i Jeseníkách (Lokvenc, Vacek 1991, Vacek, Lokvenc 1994, Vacek, Lokvenc, Souček 1995). Tento výzkum intenzivně pokračoval i po roce 1990.
Získané poznatky o působení imisí a cestách vedoucích ke zmírnění jejich dopadu na naše lesní hospodářství byly shrnuty v publikaci "Obnova a pěstování lesních porostů v oblastech poškozených imisemi" z r. 1984 vypracované kolektivem 13 odborníků vedeným ing. V. Peřinou, CSc. Byla první obsáhlejší prací k této stěžejní aktuální problematice našeho lesního hospodářství.
ZÁVĚR
Práce Výzkumné stanice v Opočně na úseku školkařství a zalesňování byla velmi rozsáhlá a směřovala k zlepšení úrovně lesního hospodářství. Je obtížné podchytit a zhodnotit činnost obou kolektivů zabývajících se touto problematikou zalesňování od pěstování sadebního materiálu až po dopěstování zajištěné kultury. Jejich práce byla ovlivňována směry našeho lesního hospodářství i zahraničními tendencemi. Zejména v počátečním období, v padesátých letech minulého století, docházelo ke snahám politicky ovlivňovat výzkum. Práce kolektivu však vycházela ze studia a respektování všech exaktních výsledků bez ohledu na jejich zdroj. Omezené bylo získávání poznatků ze zahraničí, avšak ztížený kontakt se zahraničními odborníky se postupně zlepšoval.Významnou pomocí byla spolupráce s celou řadou školkařských provozů, zejména v Řečanech nad Labem a lesních závodů, jejichž pracovníci do vědecké práce přinášeli důležitý praktický, reálný pohled a ochotně a často i velmi aktivně a iniciativně pomáhali při zakládání ověřovacích pokusů, pokusných ploch apod. Plodná byla spolupráce s ostatními odděleními VÚLHM, především s oddělením ochrany lesa a stanicí pro lesní techniku ve Křtinách u Brna i VÚLH Zvolen.
Vedle hlavní náplně školkařství a zalesňování formulované do rozhodujících, většinou dlouhodobých úkolů vycházejících z perspektiv našeho lesního hospodářství, bylo nezbytné řešit momentální naléhavé úkoly a dát fundovanou odpověď praxi, před kterou byly postaveny. Proto se stala pro pracoviště charakteristickou a preferovanou součástí práce rozsáhlá poradní činnost, a to zejména na úseku školkařství, který prodělával významné přeměny organizační i technologické. A byla to i řada instruktáží, seminářů, konferencí i prostých setkání lesníků od nás i ze zahraničí. Ani v proslulých opočenských pěstebních kurzech se na problematiku školek a zalesňování nezapomínalo. Na exkurzní trase se navštěvovaly školky v Oboře i zalesňovaný komplex nelesních půd na Deštenské stráni.
Díky aktivní spolupráci s ministerstvem se výsledky výzkumu uplatnily v řadě směrnic, norem, metodik a staly se součástí praktického pěstování lesa. A byla to i úzká spolupráce s Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů, jehož prostřednictvím se stala řada výsledků součástí našeho lesního hospodářství. Byly to však i dílčí poznatky zejména z biologie dřevin, rhizologie, mikrobiologie, pedologie, ale i historie lesů, kterými pracoviště přispělo k posunu poznání v různých oborech přírodních věd.
Dokladem o práci opočenského pracoviště je i rozsáhlá publikační činnost zabývající se školkařstvím a zalesňováním přesahující 400 titulů do r. 1990, která pronikla i do zahraničí.
Uvedený přehled vývoje a práce výzkumného pracoviště zachycuje jeho etapu od založení v roce 1951 až po rok 1989. Od roku 1990 dochází v lesním hospodářství k řadě změn. Znovu jsou dávány k dispozici lesnímu hospodářství nelesní půdy k zalesnění a mění se vlastnictví lesů, velká část produkce sadebního materiálu přechází do soukromých rukou, Lesy ČR vytyčily nový program trvale udržitelného hospodaření v lesích, a tím vším je ovlivněno lesní hospodářství a v jeho rámci i problematika školkařství a zalesňování a požadavky na její výzkum. I pro tuto situaci má opočenské pracoviště kvalitní a seriózní základy, které tu byly v předcházející etapě vybudovány.
LITERATURA
BALCAR, V., PODRÁZSKÝ, V.: Založení výsadbového pokusu v hřebenové partii Jizerských hor. [Establishment of a tree planting experiment in the ridge part of the Jizerské hory Mts]. Zprávy lesnického výzkumu, 39, 1994, č. 2, s. 1 - 7.DUŠEK, V.: Využití postřikovacího zařízení v lesních a okrasných školkách k eliminaci škod pozdními a časnými mrazíky. Studijní informace ÚVTI MZVLH, Lesnictví 1964, č. 6. 45 s.
DUŠEK, V.: Erfahrungen mit der Dunemann - Methode bei der Samlingsanzucht und Forschungsergebnisse beim Wurzelschnitt von Samlingen in der ČSSR. Wissenschaftl. Zeitschrift der Technischen Universität Dresden, 14, 1965, č. 6, s. 1553 - 1561.
DUŠEK, V.: Příspěvek k mechanizaci podřezávání kořenů semenáčků a sazenic. Zprávy Lesnického výzkumu, 12, 1966a, č. 3, s. 10 - 14.
DUŠEK, V.: Předběžné výsledky pokusů s defoliací listnatých sazenic. Lesnická práce, 45, 1966b, č. 9, s. 405 - 407.
DUŠEK, V.: Ausnutzung der Methode des Wurzelschnittes bei verschulten Pflanzen von Buche [Fagus silvatica L.). XIV. IUFRO-Kongres, referáty 23. sekce, 1967a, s. 146 - 159.
DUŠEK, V.: Pěstování semenáčků lesních dřevin pod polyetylénovými skleníky na rašelinovém substrátě. Zprávy lesnického výzkumu, 13, 1967b, č. 2, s. 12 - 14.
DUŠEK, V., ŠRÁMEK, P.: K problematice pěstování semenáčků pod polyethylenovými skleníky. Lesnická práce, 47, 1968, č. 3, s. 111 - 116.
DUŠEK, V.: Pěstování sazenic podřezáváním kořenů. Lesnický průvodce, 1969, č. 3. 18 s.
DUŠEK, V., KOTYZA, F.: Moderní lesní školkařství. 1970. SZN Praha. 480 s.
DUŠEK, V.: K dalšímu rozvoji našeho lesního hospodářství. Lesnická práce, 52, 1973, č. 12, s. 538 - 540.
DUŠEK, V., JIROUŠEK, L.: Automatický závlahový systém pro lesní školky (vzorový projekt, Lesnický průvodce VÚLHM, 1974, č. 4. 55 s.
DUŠEK, V.: Skladování zalesňovacího materiálu v klimatizovaných prostorách. In: Zborník prednášok o koncepcii rozvoja školkárskej výroby, Spišská Nová Ves, Dom techniky SVTS Žilina, září, 1975, s. 153 - 162.
DUŠEK, V.: Instrukce pro lesní školky státních organizací lesního hospodářství. MLVH ČSR č. j. 23 521 (ORLH) 77 ze 17. 8. 1977, 1977, 28 s.
DUŠEK, V.: Technologie skladování semenáčků a sazenic lesních dřevin v klimatizovaných skladech. Zprávy lesnického výzkumu, 23, 1978a, č. 1, s. 1 - 5.
DUŠEK, V.: Klimatizované sklady a skladování sazenic. In: Sborník ČSVTS Ostrava z akce Nové technologie v lesních školkách, Hradec Králové 5. - 7. září 1978, 1978b, s. 51 - 56.
DUŠEK, V., JIROUŠEK, L.: Automatický závlahový systém pro lesní školky. Lesnický průvodce, 1978, č. 2. 54 s.
DUŠEK, V.: Využití metody podřezávání kořenů při pěstování sadebního materiálu. Zprávy VÚLHM, 24, 1979a, č. 1, s. 2 - 7.
DUŠEK, V.: Problematika skladování sazenic v klimatizovaných skladech. Práce VÚLHM, 54, 1979b, s. 139 - 156.
DUŠEK, V.: Pěstování prostokořenných poloodrostků. [Growing of large bare-rooted plants]. Lesnický průvodce č. 1/1984. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 1984. 27 s.
DUŠEK, V., MARTINCOVÁ, J., JURÁSEK, A.: Vratné a nevratné obaly pro skladování a dopravu sadebního materiálu. [Returnable and non-returnable containers for storage and transport of seedlings]. Lesnický průvodce č. 2/1985. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 1985. 28 s.
DUŠEK, V., MARTINCOVÁ, J.: Skladování, balení a expedice prostokořenných sazenic. [Storage, packaging, and shipping of bare-rooted seedlings]. Lesnický průvodce č. 3/1987. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 1987. 52 s.
DUŠEK, V., MARTINCOVÁ, J., JURÁSEK, A.: Pokyny pro pěstování obalených semenáčků a sazenic. [Instructions for growing of containerized seedlings and transplants]. Lesnický průvodce č. 2/1987. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 1987. 34 s.
DUŠEK, V., MARTINCOVÁ, J.: Volba obalů pro obalovanou sadbu. [Choice of the container types for growing of containerized plants]. TEI - Pěstování č. 2/1988. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 1988. 3 s.
KRIEGEL, H., LOKVENC, T.: Automatická závlaha obalených sazenic. Lesnická práce, 53, 1974, č. 11, s. 521 - 522.
KRIEGEL, H.: Růst a vývoj borových kultur s deformovanými kořeny. [Growth and development of Scots pine plantations with root deformations]. Zprávy lesnického výzkumu, 35, 1990, č. 1, s. 17 - 20.
LOKVENC, T.: K zalesňování vysokohorských oblastí Krkonoš. Lesnická práce, 34, 1955, č. 2, s. 62 - 66.
LOKVENC, T.: Historie zalesňování nad horní hranicí lesa v Krkonoších. Práce VÚL ČSR, 1958, č. 15, s. 149 - 166.
LOKVENC, T.: Zalesňování subalpinské oblasti Krkonoš. Lesnický časopis, 6, 1960a, č. 3, s. 237 - 244.
LOKVENC, T.: Plán zalesnění oblasti nad horní hranicí lesa v Krkonoších. I - východní část 1957. 117 s., II - západní část 1960b, 93 s.
LOKVENC, T.: Vegetativní rozmnožování smrku (Picea excelsa Link.) v Krkonoších. Dendrologický sborník II, 1960c, s. 71 - 82.
LOKVENC, T., JENÍK, J.: Die alpine Waldgrenze im Krkonoše Gebirge. Rozpravy ČSAV 72, 1962, č. 1, s. 1 - 65. Řada matem. a přír. věd.
LOKVENC, T.: Zavedení metody zalesňování rašelinocelulózovými kelímky v ČSSR. Zprávy VÚLHM, 9, 1963, č. 1, s. 20 - 21.
LOKVENC, T.: Pěstování sazenic lesních dřevin v rašelinocelulózových kelímcích. [Závěrečná zpráva], 1965. 51 s.
LOKVENC, T.: Pěstování a výsadba balíkovaných sazenic lesních dřevin. ÚVTI, Studijní informace. Lesnictví, 3, 1966. 76 s.
LOKVENC, T., SKOUPÝ, J.: Pěstování a výsadba sazenic s obaleným kořáním. SZN Praha, 1967. 160 s.
LOKVENC, T.: Vliv antitranspirantu na snížení škod vysycháním sazenic. Práce VÚLHM, 1970, č. 39, s. 154 - 162.
LOKVENC, T.: Nová technologie pěstování a výsadby sazenic (Paperpots). Lesnická práce, 51, 1972, č. 9, s. 404 - 407.
LOKVENC, T.: Ochrana sadebního materiálu před vysycháním použitím antidesikantů (Agricolu). TEI 2, VÚLHM Zbraslav, 1973, s. 2.
LOKVENC, T., MRÁČEK, Z.: Základy racionálního zalesňování. Praha SZN, 1974. 186 s.
LOKVENC, T., CHROUST, L.: Výhledové technologie zalesňování, ošetřování a výchovy porostů. 1975, In: Dosavadní vývoj a další perspektivy vědeckotechnického rozvoje lesního hospodářství v ČSR. VÚLHM Sborník konference, 1975, s. 141 - 155.
LOKVENC, T., MICHALEC, M.: Semenáčky a sazenice lesních dřevin ČSN 48 2211. Praha, Vyd. ÚNM, 1977. 11 s.
LOKVENC, T.: Návrh diferenciace zalesňování podle hospodářských souborů lesních typů. [Závěrečná zpráva], 1978a. 46 s.
LOKVENC, T.: Toulky krkonošskou minulostí. Kruh Hradec Králové, 1978b. 268 s.
LOKVENC, T.: Problematika zalesňování velkými sazenicemi. Lesnická práce, 57, 1978c, č. 4, s. 153 - 157.
LOKVENC, T.: Zhodnocení sadebního materiálu s obalenými kořeny používaného pro zalesňování v ČSR. [Závěrečná zpráva], 1979a. 93 s.
LOKVENC, T.: Problems of deformation of roots at containerized plants. In: Communicationes Instituti Forestalis Čechosloveniae, VÚLHM Jíloviště-Strnady, 11, 1979b, s. 33 - 47.
LOKVENC, T.: Význam deformací kořenů pro hodnocení a výběr obalených sazenic k zalesňování. In: Výroba obaleného sadebního materiálu, Celostátní konference ČSAZ, Křtiny u Brna, 1980, s. 47 - 56.
LOKVENC, T.: Kvalita sadebního materiálu lesních dřevin. [Quality of forest tree species planting stock]. Studijní informace - Lesnictví č. 1/80. Jíloviště-Strnady, VÚLHM 1980. 67 s.
LOKVENC, T.: Diferencovaný výběr sadebního materiálu pro zalesňování. [Differentiated option of planting stock for reforestation]. Lesnická práce, 61, 1982, č. 7, s. 300 - 304.
LOKVENC, T.: Kvalita sadbového materiálu, její hodnocení a význam pro zalesňování. [Planting stock quality and its value for reforestation]. In: Volná, M.: Hlavní směry v pěstování lesů. Racionalizace školkařské výroby. Skriptum pro postgraduální studium. Brno, Vysoká škola zemědělská 1984a, s. 20 - 30.
LOKVENC, T.: Mají deformace kořenů obalených sazenic smrku vliv na kvalitu kultur? [Has root deformation of containerized Norway spruce plants influence on the quality of plantation?]. Lesnická práce, 63, 1984b, č. 10, s. 454 - 458.
LOKVENC, T.: Morfogeneze kořenových systémů obalených smrkových sazenic po výsadbě. [Root system morphogenesis of Norway spruce containerized plants after planting]. Lesnícky časopis (Bratislava), 31, 1985a, č. 4, s. 251 - 265. - Res. angl.
LOKVENC, T., ŠTURSA, J.: Vliv podmínek prostředí na fruktifikaci kosodřeviny (Pinus mugo Turra) v roce 1981. [Effect of environmental conditions on the mountain pine (Pinus mugo Turra) fructification in the year 1981]. In: Opera Corcontica. 22. Praha, Státní zemědělské nakladatelství 1985b, s. 121 - 138. - Res. angl.
LOKVENC, T.: Zkušenosti s hnojením sazenic tabletami. [Experience in fertilization by tablets]. Lesnická práce, 66, 1987, č. 7, s. 299 - 301.
LOKVENC, T., VACEK, S.: Vývoj dřevin vysazených na holině a pod porostem rozpadávajícím se vlivem imisí. [Development of tree species planted on the clearcutting and under the stand decaying due to air pollutants impact]. Lesnictví, 37, 1991, č. 6, s. 435 - 456.
LOKVENC, T., VACEK, S., MINX, A.: Provozní využití vegetativního rozmnožování smrku v Krkonoších. [The practical application of vegetative Norway spruce propagation in the Krkonoše Mts]. Lesnická práce, 71, 1992, č. 3, s. 75 - 78.
LOKVENC, T. ET AL.: Zalesňování Krkonoš. [Reforestation of the Krkonoše Mts]. Vrchlabí, Krkonošský národní park; Opočno, VÚLHM - Výzkumná stanice 1992. 111 s.
LOKVENC, T., MINX, A., NEHYBA, J., STEJSKAL, O.: Rekonstrukce porostů kleče horské (Pinus mugo Turra) v Krkonoších. [Reconstruction of mountain pine stands in the Krkonoše Mts]. In: Opera Corcontica. 31. Vrchlabí, Krkonošský národní park 1994, s. 71 - 92.
LOKVENC, T.: Analýza antropogenně podmíněných změn porostů dřevin klečového stupně v Krkonoších. [Analysis of anthropogenic changes of woody plant stands above the alpine timber line in the Krkonoše Mts]. In: Opera Corcontica. 32. Vrchlabí, KRNAP 1995, s. 99 - 114.
LOKVENC, T.: Kauza kleč horská. Zamyšlení nad významem klečových porostů. [A case of dwarf pine]. Krkonoše, 30, 1997, č. 12, s. 26 - 27.
MARTINCOVÁ, J.: Změny morfogeneze kořenových systémů semenáčků pěstovaných v obalech. In: Výroba obaleného sadebního materiálu, Křtiny, Lesnická fakulta VŠZ, Brno, 1980, s. 57 - 63.
MARTINCOVÁ, J.: Hodnocení fyziologické kvality sadebního materiálu a možnosti praktického využití. [Evaluation of the planting stock physiological quality and the possibilities of practical use]. Zprávy lesnického výzkumu, 36, 1991, č. 3, s. 15 - 19.
MATOUŠEK, P.: Návod pro různé využití žebříkové soupravy. Lesy a dřevařský průmysl I, 1952, č. 6. 8 s.
NÁROVEC, V.: Přihnojování lesních kultur tabletovanými hnojivy. [Forest plantations fertilization with tablets]. Zprávy lesnického výzkumu, 36, 1991, č. 1, s. 29 - 31.
PEŘINA, V., LOKVENC, T.: K otázce zalesnění kalamitních holin. Práce VÚL ČSR, 1955, č. 9, s. 34 - 50.
PEŘINA, V., DUŠEK, V., LOKVENC, T., TESAŘ, V. ET AL.: Obnova a pěstování lesních porostů v oblastech postižených průmyslovými imisemi. [Forest stand regeneration and growing in regions affected by industrial immissions]. 1. vyd. Praha, Státní zemědělské nakladatelství 1984. 173 s.
TESAŘ, V.: Přírodní předpoklady lesní produkce na území lesního závodu Opočno. Východní Čechy, 1961, s. 27 - 40.
TESAŘ, V.: Přírodní poměry. 1962. Příspěvek v publikaci Staněk J. a kol.: Orlické hory a Královéhradecko. Turistický průvodce ČSSR, 19, 1962, s. 5 - 12.
TESAŘ, V.: Příklad průkazu poškození lesních cenóz kouřem v okolí místního zdroje. Československá ochrana přírody, 3, 1967, s. 77 - 89.
TOMAN, J.: Zlepšená konstrukce pomocného sazečku a práce s ním. Lesnická práce, 40, 1961, č. 10, s. 466 - 468.
VACEK, S., VAŠINA, V.: Ovlivňování přirozeného vegetativního množení smrku v Krkonoších. [Influencing of natural vegetative propagation of Norway spruce in the Krkonoše Mts]. In: Úkoly semenářství a šlechtění při obhospodařování lesů v imisních oblastech. Sborník referátů 8. celostátní konference. Špindlerův Mlýn, Československá akademie zemědělská 1990, s. 161 - 163.
VACEK, S., LOKVENC, T.: Forest regeneration of the Medvědí hřbet Area in the Hrubý Jeseník Mts. [Obnova lesa na Medvědím hřbetu v Hrubém Jeseníku]. In: Forest regeneration in the extreme air-polluted region of the Hrubý Jeseník Mts. International symposium proceedings. Loučná nad Desnou, June 28 - 29, 1994. Brno, Vysoká škola zemědělská 1994, s. 37 - 42.
VACEK, S., LOKVENC, T., SOUČEK, J.: Podsadby lesních porostů. Metodika použití podsadeb pro obnovu a stabilizaci porostů ohrožených a poškozeních imisně ekologickými vlivy, zejména v horských polohách. [Underplanting of forest stands - Techniques for practice]. Praha, Ústav zemědělských a potravinářských informací 1995. 31 s.
ZAKOPAL, V.: Vývoj hnízdových výsadeb proti jednotlivým sadbám na křivoklátských kalamitních holinách. Lesnická práce, 34, 1955, č. 2, s. 58 - 62.
ZAKOPAL, V.: Současný vývojový stav holin, volba přípravy půdy a předpoklady úspěšného zalesňování. Příspěvek v publikaci Pěnčík a kol.: Zalesňování kalamitních holin, 1958, s. 39 - 56.
ZAKOPAL, V.: Zachycení dalších tvarů výběrného lesa u nás. Sborník ČSAZV - Lesnictví, 6, 33, 1960, č. 3, s. 181 - 200.
-----------------------------------------------
ČSN 48 2211. Semenáčky a sazenice lesních dřevin. 1977.
* * *
Primární pramen (citace):
LOKVENC, T.: Přínos opočenského pracoviště pro vědu a praxi v oborech lesního školkařství a zalesňování. In: 50 let pěstebního výzkumu v Opočně. Sborník z celostátní konference konané ve dnech 12. 9. - 13. 9. 2001 v Opočně při příležitosti 80. výročí vzniku VÚLHM. [50 years of forestry research in Opočno. Proceedings from the conference ...]. Sest. A. Jurásek et al. Jíloviště-Strnady, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti 2001, s. 29 - 46. - ISBN 80-86461-11-4.