VAZBY PĚSTEBNÍHO A LESNICKO-ENVIRONMENTÁLNÍHO VÝZKUMU V OPOČNĚ
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
ÚVOD
Počátkem 50. let minulého století se v Opočně kolem několika tehdy mladých nadšenců pro vědu a lesy začalo vytvářet nové pojetí lesnicko-pěstebního výzkumu (podrobněji). Jeník, Peřina, Slavík a další vycházeli při tom z přesvědčení (přírodovědně podloženého), že praktická zkušenost, byť by vyplývala z mnohaletého soužití s lesem, nestačí k objasnění kauzálních vazeb procesů v lesních biogeocenózách a tudíž ani k vytváření předpokladů pro racionální postupy v pěstování lesů.Byla to éra velké nosné ideje v našem lesnictví a v pěstování lesů zvláště - ideje přeměny smrkových a borových monokultur v porosty přírodě bližší, tenkrát označované jako stanovištně vhodnější. Při tehdejším rychlém rozvoji lesnického výzkumu se dostalo i na aplikované přírodní vědy v lesnictví - byly pokládány za základ tvorby lesa. Patřily k nim též užitá meteorologie a klimatologie (později definované jako bioklimatologie) a lesnické vodní hospodářství. Pro tyto disciplíny vytvořil tehdejší ředitel výzkumného ústavu ve Strnadech, znamenitý manažer lesnické vědy prof. dr. ing. Květoň Čermák, podmínky do té doby u nás neexistující. (O vzniku i současnosti VÚLHM Jíloviště-Strnady podrobněji).
Z jeho záměru rozvinout výzkum v daných oborech vznikl malý tým, od l. 1. 1956 oficiálně ustavený jako "Laboratoř lesnické klimatologie" v oddělení "Lesní prostředí" VÚLHM Strnady. V přesvědčení, že v oblasti výzkumu lesního prostředí není aktuálnější otázka než studium půdně-ovzdušného prostředí v obnovních sečích - v nástroji přeměny monokultur, dohodli jsme se tehdy s novým vedoucím Výzkumné stanice Opočno (VS), se stejně smýšlejícím ing. Vladimírem Peřinou, na založení společného výzkumného projektu v borových monokulturách na písečné půdě říčních teras řeky Orlice u Bědovic (viz foto v titulu). Vyplynul z toho víc než desetiletý soustavný výzkum mikroklimatu borových porostů i kotlíkových a pruhových obnovních sečí včetně položek vodní bilance a vodního režimu půdy. Kromě toho docházelo v součinnosti s opočenskými pěstiteli na VS i ke krátkodobým ambulantním šetřením - např. to bylo u nás první gradientové měření od půdy až nad koruny mladšího listnatého porostu v r. 1953 v Halíně u Dobrušky.
Výsledky umožnily pěstitelům lesa ekologicky zhodnotit, jak mohou pěstebními postupy ovlivnit porostní prostředí a jak je utvářejí v obnovních sečích pro novou generaci lesa. Také do tehdejších ideálů lesa výběrného, jako paušálního hospodářského způsobu podle některých názorů, vnesly jisté pochybnosti. Vyplývaly z vodní bilance borových porostů na hlubokých píscích, s přihlédnutím ke ztrátám srážkové vody intercepcí v korunách porostů i v mechové pokrývce půdy.
Výzkumy však naznačily ještě něco navíc: jedním z vedlejších produktů bioklimatologického výzkumu na bědovické experimentální ploše bylo poznání výrazného mesoklimatu volných prostranství mezi lesy. Srovnání desetileté řady měření meteorologické stanice na bědovické polaně (s výměrou okolo 30 ha) s paralelní řadou meteorologické observatoře HMÚ ve volném terénu na Novém Hradci Králové umožnilo poznat mesoklimatické, lesy utvářené vlastnosti polany a dokonce i obecněji definovat mesoklima na základě nikoli teorému vírových proudění, nýbrž využitím geografických prvků, které je fyzikálně formují. Kdyby tyto poznatky mohly být svého času využity při obnově imisemi destruovaných lesů Krušných či Jizerských hor, bylo by patrně méně případů selhávající obnovy vzniklých rozsáhlých holosečí v podmínkách tam nově vytvářených mesoklimat. Známost mesoklimatických situací by mohla být také aktuálně nápomocná v chápání jevů, které mohou vznikat velkoplošným přenecháváním kulturních lesních ekosystémů jen přírodním silám podle axiomu bezzásahovosti. To se může týkat 75 % plochy našich národních parků ve výhledu pouhých 20 - 30 let od jejich vyhlášení. Bioklimatologické výzkumy v Opočně patří do té množiny vědních oborů, které upozorňují na vazby lesa s krajinou a jejím prostředím, na účelnost respektu k zásadě předběžné opatrnosti v její ochraně, jde-li o krajinu kulturní.
Bioklimatologické a lesnicko-vodohospodářské studie pod záštitou VS začaly dokládat také další, a to velmi podstatnou záležitost: pěstební opatření, prováděná na velkých rozlohách lesa, mohou změnami prostředí v lesích ovlivnit také prostředí vně lesů - prostředí kulturní krajiny. Naznačily to již studie o přeměně borů u Bědovic, rozvinuly pak následné, též společné výzkumy v horském vegetačním stupni na Šerlichu v Orlických horách (960 m n. m.). Tam opět kromě poznatků o mikroklimatu horské smrčiny a obnovních sečí byly získány další znalosti o procesech, které činí z lesů důležitý krajinný prvek. Šlo o kvalitativní i kvantitativní vlivy horského lesa na srážkoodtokové procesy, schopné ovlivnit prostředí podhorské krajiny či přispět k tvorbě vodních zdrojů (akumulace a tání sněhové pokrývky včetně podmínek infiltrace do nezamrzající půdy horských lesů, horizontální srážky z horských mlh v intercepčním procesu srážek, zcela odlišném od lesů nižších poloh). Poznatky o vazbách pěstování lesa a lesnického vodního hospodářství byly pak na VS znamenitě obohaceny dalším výzkumem, který velkoryse založil, vedl a vyhodnocoval P. Kantor, dnešní profesor MZLU Brno. Bioklimatologické poznatky rozšířil na vysoké úrovni ing. Luděk Chroust, zejména v oblasti vazeb s výchovou mladých porostů. Obojí tyto studie jsou bez pochyb světovou vizitkou VS a my, staří pamětníci, oceňujeme, jak naplnily původní ideu stavět pěstební výzkum na solidní základ exaktních poznatků.
Bioklimatologické a lesnicko-vodohospodářské výzkumy na VS, které se rozvíjely dík pochopení, věci znalé iniciativy, osobní spoluúčasti výzkumníka i manažera Vladimíra Peřiny, zaslouží vzpomenutí dnes nejen z úzce odborných a vědeckých, ale také z lesopolitických hledisek. Oč tu jde?
Jak známo, lesnictví se pod tlaky civilizačních procesů už řadu desítek let vypořádává ve světě s růstem nároků na jiné než jenom dřevovýrobní využívání lesů. Od poloviny minulého století se živě diskutuje o environmentálních a sociálních službách lesního hospodářství vedle jeho klasické dřevoprodukční úlohy - a to jako o prvořadém veřejném zájmu na lesích.
Výzkum v oblasti působení VS reagoval na tyto trendy světového vývoje bez velké prodlevy - již během 60. let. První komplexní projekt ke zvýšení vodohospodářské účinnosti lesů byl předložen v r. 1970 pro Orlické hory. Byl to začátek cesty k víceúčelovému využívání lesů s důrazem na efekty vodohospodářské v souběhu s produkcí dřeva. Domnívám se, že tato tématika ochrany vody i vodního režimu ve víceúčelovém pojetí hospodaření v lesích podnítila také úsilí získat exaktní poznatky o podílu lesní půdy na funkčním poslání lesa. Pozornosti se tak na VS dostalo nejen dřevinnému inventáři lesních porostů, ale také technologiím, tak výrazně ovlivňujícím půdní vlastnosti a následně odtokové procesy srážkových vod. Špičku tu představují práce F. Šacha.
Na základě sdruženého pěstebního a lesnicko-environmentálního výzkumu byly pak koncem 70. let zpracovány podklady pro víceúčelové obhospodařování lesů v povodích vodárenských nádrží. Od výzkumu přes ověření závěrů v provozní praxi v Beskydech se dospělo až k obecně závazné právní normě - k Instrukci MLVH ČSR č. 13/1982 k hospodaření na lesních pozemcích v ochranných pásmech vodních zdrojů. Tento podnět k ochraně vodárenských zdrojů byl převzat i na Slovensku. Šlo v podstatě o první víceúčelový systém nakládání s lesy u nás.
Přestože uvedená právní norma byla po 8 let obecně závazná až do liberalizace našeho právního řádu po r. 1989, plnění instrukce bylo v praxi nevalné. Ekonomické kalkulace právě v erozně citlivé oblasti flyše sice ukázaly, že preventivní lesnická péče k ochraně jakosti vody ve vodárenských nádržích je tam národohospodářsky asi 11krát efektivnější než dodatečná úprava půdními splachy znečištěné surové vody až ve vodárenské úpravně. Avšak odvětví lesního hospodářství tehdejší doby, tj. státní, výlučně výrobní odvětví dřevní suroviny, nemělo zájem uskutečnit včlenění (internalizaci) konkrétních služeb do svého ekonomického systému. Jeho tehdejší přední představitel Z. Bluďovský za takové situace zcela oprávněně psal, že lesní závod, který by hospodařil podle požadavků na ostatní funkce lesa, by na své počínání ekonomicky doplatil. Tím víc je třeba ocenit ducha, který vládl na VS a prozíravě, v dané době i odvážně umožnil řešit témata, jaká se netěšila přízni lesopolitické. Na VS se zkrátka připravovala budoucnost: co tam výzkum od 60. let konal v oboru vazeb pěstování lesů s jejich environmentálními a sociálními funkcemi, dostávalo se jako reálný lesopolitický faktor do lesnické odbornosti až v druhé polovině let devadesátých, a to pořád ještě s určitými rozpaky. Ujímá se však čím dál tím více přesvědčení, že právě zabezpečování oněch "ostatních funkcí" lesa podle dřívější terminologie či služeb lesního hospodářství podle novějšího chápání věcí je podstatné pro vytváření jeho "image" ve veřejnosti a tím nezbytné pro podporu lesního hospodářství a lesnictví vůbec. Také v tomto směru má práce v součinnosti pěstebního a environmentálního výzkumu na VS, domnívám se, neoddiskutovatelný význam.
ZÁVĚR
Věda a výzkum jsou nositeli nových myšlenek. Cesta za poznáním a zejména pak za jeho uplatněním v praxi nebývá ani snadná ani bez rizik. Vedle nesnadnosti bádání a rizik jeho slepých uliček jsou tu nebezpečí neúspěchu při uplatňování poznatků - zvláště mají-li rušit zaběhnuté stereotypy myšlení, hlučně prosazované ideologie, administrativní zvyklosti a pracovní návyky či normy právní. Měl jsem mnohaletou příležitost seznámit se důvěrně a sžít se jak s těžkostmi vědecké a odborné práce, tak se zmíněnými věcnými i ideologickými riziky. Podotýkám, že se mohou vyskytovat - jako záležitost lidská - v každém společenském systému.Globální vývoj civilizace nabírá obrátky a také v lesnictví žijeme v době přelomové. Tím spíše možno očekávat střety názorů na našem lesnickém, vždy kontroverzním poli zájmů individuálních, skupinových i veřejných. Rizika tvůrčí práce nejsou tím menší. Přál bych proto VS Opočno jako instituci a jejím pracovníkům s pochodní vědy v rukou, jak zápal v bádání překonávající jeho svízele, tak odvahu při střetech s riziky. To je přání z konce mé cesty, která vlastně začínala před padesáti lety společně s VS Opočno a po většinu mého výzkumného působení byla s ní úzce propojená.
* * *
Primární pramen (citace):
KREČMER, V.: Vazby pěstebního a lesnicko-enviromentálního výzkumu v Opočně. In: 50 let pěstebního výzkumu v Opočně. Sborník z celostátní konference konané ve dnech 12. 9. - 13. 9. 2001 v Opočně při příležitosti 80. výročí vzniku VÚLHM. [50 years of forestry research in Opočno. Proceedings from the conference ...]. Sest. A. Jurásek et al. Jíloviště-Strnady, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti 2001, s. 81 - 85. - ISBN 80-86461-11-4.* * *
Stránku připravil: Václav Nárovec (VÚLHM - VS Opočno; 23. 6. 2003)
Foto v titulu: aut.: Jarmila Nárovcová (pokusná plocha Bědovice u Týniště nad Orlicí; 19. 3. 2001)
Stránku připravil: Václav Nárovec (VÚLHM - VS Opočno; 23. 6. 2003)
Foto v titulu: aut.: Jarmila Nárovcová (pokusná plocha Bědovice u Týniště nad Orlicí; 19. 3. 2001)