Vývoj kritérií pro posuzování vhodnosti půdních podmínek
k zakládání lesních školek

Václav Nárovec



Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti - Výzkumná stanice Opočno



Úvod

Významným předpokladem zajištění produkce kvalitních prostokořenných semenáčků a sazenic lesních dřevin, pěstovaných ve školkařských provozech tradičním způsobem na minerální půdě, je dostatečná produkční schopnost (úrodnost) půd lesních školek.
Pokud se týká velikosti a plošného uspořádání školkařských provozů, vybavenosti školek i vlastních technologických postupů pěstování sadbového materiálu, naše lesní školkařství prošlo v posledních šedesáti letech několika výraznými vývojovými etapami. Korektur přitom doznaly i požadavky na úrodnost půd ve školkách.
Cílem tohoto příspěvku, který vychází ze studia domácí lesnické literatury, je podat stručný přehled o vývoji názorů na vhodnost půdních podmínek z hlediska zakládání lesních školek, a to za období posledních přibližně šedesáti let.

Přehled literatury

V minulosti řešili vlastníci lesů zajišťování sadbového materiálu pro umělou obnovu lesa jednak nákupem sazenic z komerčně zaměřených školek, jednak pěstováním sazenic ve vlastních dočasných nebo trvalých školkách, popř. i vyzvedáváním semenáčků z přirozeného zmlazení (NECHLEBA 1925). Vysoká cena sazenic z obchodních školek, jejich hromadné a někdy opožděné dodávky, rizika spojená se zapařením nebo zaschnutím sazenic při dlouhé dopravě apod. vedly postupem doby k zakládání malých lesních školek o výměře několika arů téměř u každého lesního úseku (hájemství). Tyto místní lesní školky měly více či méně trvalý charakter a v souvislosti s tím jim byla na úseku zachování a udržování půdní úrodnosti věnována větší či menší péče.
Malé dočasné lesní školky (tzv. semeniště o velikosti několika arů), určené pro vypěstování jedné nebo dvou generací sazenic (2 - 6 let), se zakládaly v bezprostřední blízkosti zalesňovaných ploch a s jejich zalesněním také ztrácely svoji funkci. V těchto školkách se nehnojilo. K jejich zakládání se využívaly minerálně bohaté, dostatečně humusem zásobené hlinito-písčité nebo písčito-hlinité lesní půdy s příznivou sypkou (drobtovitou) strukturou, umožňující zpracování půdy ručním nářadím. Po vyčerpání půdy, resp. zalesnění ploch byla dočasná školka většinou sedmým rokem zalesněna a na jiném vhodném místě v lese byla založena školka nová (FRIČ 1930).
Pokud místní poměry nedovolovaly častou změnu místa školky, zakládaly se v lese i mimo les stálé místní lesní školky o velikosti 20 až 50 arů, výjimečně do 1 hektaru. Péče o produkční schopnost půd v těchto trvalých školkách byla velmi různorodá. Všeobecně byla zdůrazňována potřeba zachovat jejich půdní úrodnost hnojením organickými i anorganickými hnojivy (FRIČ 1930, KONŠEL 1931, MAŘAN 1933, NĚMEC 1932). Ze strany lesnické praxe však zpočátku přetrvávala nedůvěra v používání zejména tzv. strojených (anorganických, průmyslových) hnojiv. Poukazovalo se zejména na "zchoulostivění" sazenic, vypěstovaných ve školce za "nadbytku" živin, a na jejich následný špatný (krnivý) růst na pasekách, dále na riziko pozdního ukončování růstu nových výhonů a jejich poškozování mrazem i na otázky ekonomické rentability používání hnojiv ve školkách (viz např. MAŘAN 1933). Především první námitka dospěla podle NĚMCE (1942) v dřívějších dobách tak daleko, že některé školkařské závody doporučovaly a jako obzvlášť vhodné pro chudé lesní půdy dodávaly krnící sazenice z nejchudších lesních školek.
Na problematiku úrodnosti půd a výživy semenáčků a sazenic v lesních školkách se proto v třicátých letech soustřeďuje hlavní pozornost pracovníků tehdejšího Výzkumného ústavu lesní biochemie a pedologie v Praze - Dejvicích (MAŘAN 1933, 1934, 1935, NĚMEC 1937, 1942).

Z hlediska stanovení kritérií vhodnosti půdních podmínek při zakládání stálých lesních školek má ústřední význam seriál článků, publikovaný v roce 1934 v Československém háji pod názvem Kapitoly o půdě v lesních školkách, který poprvé podrobněji vymezuje zásady volby stanoviště pro založení školky, a to zejména s ohledem na fyzikální půdní vlastnosti. Jeho autor (MAŘAN 1934) zdůrazňuje nevhodnost půd těžkého nebo lehkého zrnitostního složení pro zakládání školek. Krajní mezí mají být těžší hlíny (max. 40 - 50 % jílnatých částic menších než 0,01 mm) a humózní písky. Za optimální zrnitostí skladbu označuje půdy hlinito-písčité (11 - 20 % jílnatých částic) až středně těžké půdy hlinité (max. 40 % jílnatých částic) s drobtovitou agregací půdních částic. Hledisko mechanické (zrnitostní) půdní skladby a z ní vyplývajících půdních fyzikálních charakteristik nejen ve svrchní vrstvě půdy do 30 cm, ale i u hlouběji uložených půdních horizontů, je v uváděném seriálu článků zdůrazňováno vždy na prvním místě. Z hlediska vodovzdušného režimu půd se pro založení školky preferují půdy s 25 - 35 % vodní kapacity a vzdušnou kapacitou neklesající pod 10 % (za nejvhodnější se uvádí rozpětí 15 - 20 %). Pokud se týká obsahu rostlinám přístupného fosforu a draslíku v půdě (stanoveném ve výluhu 1 % kyselinou citrónovou) MAŘAN (1934) se odvolává na závěry NĚMCE (1932), že v lesních školkách nemá obsah těchto živin klesnout pod hraniční hodnoty 250 mg P2O5 a 160 mg K2O v 1 kg půdy.
S bližším upřesněním požadavků na kvalitu půdních podmínek při zakládání lesních školek se dále setkáváme až v Němcově monografii Hnojení lesních kultur - lesní školky z roku 1948, tedy v období, kdy se u nás postupně přecházelo na budování lesních školek s víceméně trvalým charakterem a upouštělo od "toulavého" pěstování sadbového materiálu v dočasných školkách. Autor přitom vycházel ze závěrů prací WILDEHO (1938, 1946) i ze zkušeností vlastních (NĚMEC 1937). Pro stálé lesní školky doporučuje vyhledat stanoviště s příznivou texturou půdy a dobrými nejen fyzikálními, ale i chemickými vlastnostmi. Upřednostňuje lesní půdy nebo stanoviště v nedávné době odlesněné se zachovaným krytem hrabanky a humusu oproti půdám zemědělsky obdělávaným a pokrytých drnem.

Z hlediska zrnitostní skladby označuje NĚMEC (1948) za nejvhodnější půdy hlinito-písčité nebo písčité hlíny s 15 až 20 % obsahem částic jílu (< 0,005 mm) a se stejným podílem prachových částic (velikosti 0,005 - 0,05 mm), tj. půdy s maximálně 60 až 70 % podílem částic písku (> 0,05 mm). Lehčí půdy (s větším obsahem částic písku) doporučuje vylepšovat organickým hnojením, slínováním nebo i navážením hlíny. Upozorňuje však, že velmi lehké půdy nejsou rovněž pro založení školky nejvhodnější. Za rozhodně nežádoucí pak na druhé straně označuje těžké jílnato-hlinité nebo jílnaté půdy, tj. půdy s podílem jílnatých částic menších než 0,01 mm nad 50 %.
Z chemických vlastností půd v lesních školkách se klade důraz na půdní reakci, u které se za optimum označuje rozpětí mezi 5 až 6 pH (v H2O), a na kationtovou výměnnou kapacitu (stanovenou ve výluhu CaCl2, pufrovaném na pH 7), která by měla nabývat hodnot kolem 8 až 15 mval.100-1 gramů půdy. Svrchní orniční vrstva půdy lesní školky by měla dále obsahovat minimálně 0,1 % celkového dusíku (Nt stanovený dle Kjeldahla), 80 kg rostlinám přístupného fosforu (P2O5) a 170 kg draslíku (K2O) v přepočtu na 1 ha a nejméně 4 mval celkového obsahu výměnných bází na 100 gramů půdy za předpokladu, že kationtová výměnná kapacita je nižší než 10 mval.100-1 gramů půdy (WILDE 1946, NĚMEC 1948).
Uváděné údaje o zásobě rostlinám přístupného P2O5 a K2O v půdě nejsou však pro naše poměry použitelné, neboť NĚMEC (1948, s. 10) opomněl zdůraznit, že se jedná o stanovení podle TRUOGA (1930), resp. VOLKA a TRUOGA (1934), tedy o analytické metody používané v USA a u nás nestandardní. Z jiné části textu (NĚMEC 1948, s. 172) však vyplývá, že za optimální hladinu fosforu v půdách lesních školek se pro pěstování smrkových sazenic považuje obsah 160 mg P2O5 v 1 kg půdy a pro listnaté dřeviny 250 mg P2O5.kg-1, u draslíku pak obsah 130 mg K2O.kg-1 (smrk) až 160 mg K2O.kg-1 (listnaté dřeviny). U obou živin se jedná o u nás dosud rozšířené stanovení ve výluhu 1 % kyselinou citrónovou.

V roce 1954 již byly zásady volby stanoviště pro založení lesní školky zakotveny do tehdy vydané ČSN 48 3210 Lesní školky. Jednalo se jednak o zakládání místních lesních školek s produkční plochou od 0,20 do 1,00 ha, nebo školek oblastních s produkční plochou větší než 1 ha, určených pro pěstování sadbového materiálu pro určité pěstební oblasti či tzv. podnební stupně. Pokud se týká půdních podmínek, norma výslovně uvádí (čl. 21), že tyto školky "se nezakládají na půdách kamenitých, na půdách zamokřelých, na půdách s nepříznivými fyzikálními vlastnostmi (např. na těžkých uléhavých půdách nebo na půdách kyselých) a na půdách chudých na živiny". Norma z roku 1954 rovněž uvádí, že "podkladem pro určení způsobu meliorace půdy a postupu melioračních prací jsou výsledky půdního průzkumu" (čl. 48).
Novelizace této ČSN z roku 1963 opakuje požadavek na předchozí pedologický průzkum stanoviště a pro volbu místa k založení školky stanoví skupinu půdních druhů vhodných a naopak půd nevhodných. Za vhodné uvádí na prvním místě půdy písčito-hlinité, dále hlinito-písčité, písčito-humusovité a lehčí hlinité půdy. Za nevhodné označuje sterilní písčité půdy, těžké hlinité a jílovité půdy, půdy kamenité nebo náchylné k zamokření a stanoviště s mělkým půdním profilem.

Toto nové znění normy kladlo velký důraz také na širší uplatňování mechanizačních prostředků při hlavních školkařských pracích (jednalo se tehdy především o malotraktor typu TN-4K2-10 a o dnes již legendární nosič nářadí RS-09), čemuž odpovídalo i plošné a organizační uspořádání lesních školek. Norma uváděla čtyři typy lesních školek (1. semeniště do 0, 20 ha, 2. místní lesní školka s celkovou výměrou nad 0,50 ha, 3. soustava školek s výměrou jednotlivé školky od 0,30 ha, 4. oblastní školka) a vytvořila tak základ pro organizačně strukturální přestavbu našeho lesního školkařství směrem k centralizaci školkařské výroby.

Zakotvení požadavků na volbu stanoviště při zakládání lesních školek do ČSN 48 3210 Lesní školky z roku 1954 i z roku 1963 bylo mimo jiné motivováno úsilím alespoň částečně omezit tehdejší živelné zakládání školek bez náležitého stanovištního průzkumu a bez komplexního posouzení všech rozhodujících (i ekonomických) činitelů. Jak uvádí KOTYZA (1963), zakládání místních školek bylo v předchozím období v mnoha případech pouze věcí názoru vedoucího polesí nebo lesníka a výsledek býval úměrný jejich odborné kvalifikaci. Velmi často totiž docházelo k zakládání školek na nevhodných půdách a v klimaticky extrémních polohách.
Vysoký rozsah tehdejšího budování nových školek dokládá skutečnost, že v období let 1956 - 1960 u nás došlo k založení asi 1400 ha nových školek, přičemž za stejné období byly zrušeny školkařské provozy o celkové výměře asi 700 ha. Hlavní strategií pro období 1961 - 1965 proto bylo omezit zakládání školek na nevhodných stanovištích a zcela vyloučit unáhlené rušení tzv. školek přestárlých a vyčerpaných, které by bylo možné účelnou meliorací uvést do stavu plné produkce (KOTYZA 1961).
DUŠEK (1963) přitom označuje ustanovení ČSN 48 2310 z roku 1963 o tom, že školky je vhodné zakládat na písčito-hlinitých, hlinito-písčitých až lehčích hlinitých půdách, za povšechné, neboť se v něm podle jeho názoru nepřihlíží k jednotlivým typům školek. Uvádí, že "u oblastních školek by se mělo totiž stát všeobecně platnou zásadou, že je budeme zakládat jen na lehkých písčitých, nejvýše hlinito-písčitých půdách s podílem částic pod 0,01 mm v jemnozemi do 20 %. Tato podmínka by měla být pokud možno dodržována také u soustav školek". Z ukazatelů pro posuzování vhodnosti půdních poměrů pro založení školek stojí podle DUŠKA (1963) na prvním místě mechanická (zrnitostní) skladba půdy, dále hloubka půdního profilu umožňující vytvoření ornice o mocnosti 25 až 30 cm, a poté půdní typ, obsah humusu a živin v půdě. Výsledky chemických rozborů půd však nesmí být nadřazovány nad hledisko mechanické půdní skladby, neboť chemismus půd je možné upravovat na žádoucí úroveň hnojením.
Se stejným názorem se setkáváme i v následujícím období, které lze charakterizovat jako období uskutečňování centralizace školkařské výroby. KOTYZA (1970) v publikaci Moderní lesní školkařství kompletuje základní kritéria pro posuzování nejvhodnějších půdních podmínek pro zakládání školek. Za rozhodující považuje opět mechanickou skladbu půdy (s výjimkou výsevových školek, kde se uvažuje s pěstováním semenáčků na jiných substrátech než je minerální půda), přičemž v prosazování zrnitostně lehkých půd ve školkách s tradičním pěstováním sadbového materiálu jde ještě dál, než předchozí práce (DUŠEK 1963), když za nejvhodnější označuje půdy písčité až hlinito-písčité s podílem částic do 0,05 mm v rozsahu 12 až 20 % , maximálně 25 % . Pro plochy určené ke školkování připouští nejvýše 30 % podíl částic I. a II. zrnitostní frakce dle Kopeckého (tj. částic do průměru 0,05 mm). Obsah živin v půdě není podle jeho názoru rozhodující, neboť jej lze snadno upravit hnojením. Z ostatních půdních faktorů přihlíží k hloubce půdního profilu, půdnímu typu, hloubce hladiny spodní vody, obsahu humusu v půdě (požadavkem je docílit min. 3 % Hox v orniční vrstvě) a k půdní reakci. Pokud se týká půdní reakce doporučuje pro zakládání školek vylučovat pozemky s alkalickými nebo převápněnými půdami s pH 6,5 a vyšším.

Následné období let 1975 - 1985 pak lze označit za hlavní období budování centralizovaných školkařských velkoprovozů u nás (viz seriál článků o jednotlivých velkoškolkách, publikovaný v Lesnické práci ročníku 1989). Upřesnění hlediska mechanické skladby půd při volbě vhodného místa pro založení těchto školek provedl DUŠEK (1978): "Ve výsevových částech školek a ve specializovaných oblastních školkách (výsevových školkách) podíl půdních částic do průměru 0,05 mm nemá přesáhnout 20 %. Pro pěstování školkovaných sazenic a výsevy dřevin s velkými semeny tradičním způsobem, tj. na minerální půdu, podíl těchto částic nemá být větší než 30 %".
Tuto zásadu také zahrnuje doposud platná a pro státní organizace lesního hospodářství závazná Instrukce pro lesní školky ... (MLVH ČSR 1977), která nahradila předchozí ČSN 48 2310 Lesní školky z roku 1963. Tato instrukce vedle hlediska zrnitostního složení půdy požaduje, aby hladina spodní vody na školkařských plochách nevystupovala výše než 70 cm pod povrch terénu. Jiná kritéria pro výběr vhodného místa pro založení intenzívního školkařského provozu z hlediska půdních poměrů nespecifikuje.
V souvislosti s budováním centralizovaných provozů je v posledním období zdůrazňován význam komisionálního schválení místa pro založení školky, stejně jako schvalování projektu její výstavby, současného budování odpovídajícího provozního vybavení a konečně i rozpracování technologických postupů výroby sadbového materiálu včetně programu udržování úrodnosti půd ve školkách (DUŠEK - JANČAŘÍK 1990). Jen tak je podle citovaných autorů možné se vyvarovat chyb s trvalými a bohužel někde i neodstranitelnými následky.

Zhodnocení poznatků (Závěr)

Z uvedeného přehledu domácí literatury je zřejmé, že za ústřední kritérium pro posuzování vhodnosti půdních podmínek na pozemcích určených k zakládání lesních školek byla vždy považována mechanická skladba půdy. Vývoj názorů na optimální rozsah hodnot této půdní charakteristiky u půd lesních školek doznal za posledních šedesát let několika korektur, jejichž obecných rysem je tendence upřednostňovat pro zakládání školek půdy stále lehčího zrnitostního složení.
Postupné prosazování lehkých písčitých půd pro zakládání lesních školek však nebylo doprovázeno souběžným upřesňováním požadavků na ostatní charakteristiky půdní úrodnosti jako je např. posuzování kvantity (kapacity) a kvality sorpčního komplexu půd, diferenciace pedochemických charakteristik s ohledem na půdní druh i půdní typ, stanovení přípustného obsahu rizikových prvků v půdě apod.
Závěrem je proto nutné podtrhnout význam komplexního posuzování nejen půdních, ale i všech ostatních stanovištních podmínek na pozemcích vybraných pro pěstování sadbového materiálu.

Literatura

DUŠEK, V.: Zakládání soustav školek a oblastních školek má své problémy. Lesn. Práce, 42, 1963, č. 12, s. 531 - 536.
DUŠEK, V.: Výběr ploch a zakládání školek (základní kritéria). In: Nové technologie v lesních školkách. Sborník z konference. Hradec Králové 5. - 7. 9. 1978. Ostrava, Dům techniky ČSVTS 1978, s. 19 - 24.
DUŠEK, V. - JANČAŘÍK, V.: Současný stav a výhled lesního školkařství v České republice. In: Lesní školkařství včera, dnes a zítra. Sborník přednášek. Praha, Česká lesnická společnost 1990, s. 11 - 24.
FRIČ, J.: O výchově dobrých lesních sazenic. Čs. Háj, 7, 1930, s. 37-40, 76-84, 109-115, 144-152, 169-176, 203-217, 260-272, 288-303, 324-332, 353-362.
KONŠEL, J.: Stručný nástin tvorby a pěstění lesů v biologickém ponětí. Písek, Čs. matice lesnická 1931. 552 s.
KOTYZA, F.: Zásady školkařského provozu ve třetí pětiletce. In: Němec, J. et al.: Lesnická ročenka 1962. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1961, s. 216 - 232.
KOTYZA, F.: Rozbor celkové situace školkařského provozu a perspektiva jeho dalšího vývoje. In: Kotyza, F. et al.: Nové směry ve školkařském provozu. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1963, s. 7 - 32.
KOTYZA, F.: Základní kritéria pro posuzování nejvhodnějších podmínek pro zakládání školek. In: Dušek, V. - Kotyza, F. et al.: Moderní lesní školkařství. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1970, s. 92 - 95.
MAŘAN, B.: Hnojení půd v lesních školkách. I. část: Hnojiva anorganická. Čs. Les, 13, 1933, č. 12, s. 103 - 107.
MAŘAN, B.: Kapitoly o půdě v lesních školkách. Čs. Háj, 11, 1934, s. 19-27, 64-69, 125-132, 172-178, 186-195.
MAŘAN, B.: Hnojení půdy v lesních školkách. Čs. Háj, 12, 1935, s. 13-19, 35-42, 78-87, 103-110.
NECHLEBA, A.: Encyklopedie lesnictví. Díl II. Praha, Čs. vys. učení techn. 1925. 175 s.
NĚMEC, A.: Zjištění potřeby hnojení půd v lesních školkách. Čs. Les, 12, 1932, č. 6, s. 43 - 46.
NĚMEC, A.: Vliv jednostranného hnojení fosforečnými hnojivy na vzrůst sazenic smrku v lesních školkách. Sborník ČSAZ č. 12. Praha, Čs. akad. zeměd. 1937, s. 631 - 641.
NĚMEC, A.: Hnojení lesních kultur. I. Lesní školky. Praha, Novina 1942. 99 s.
NĚMEC, A.: Hnojení lesních kultur. Lesní školky. Praha, Brázda 1948. 216 s.
TRUOG, E.: The determination of the readily available phosphorus of soils. Jour. Amer. Soc. Agron., 22, 1930, s. 874 - 882.
VOLK, N. J. - TRUOG, E.: A rapid chemical method for determining the available potash of soils. Jour. Amer. Soc. Agron., 26, 1934, s. 537 - 546.
WILDE, S. A.: Soil fertility standards for growing northern conifers in forest nurseries. Jour. Agric. Res., 57, 1938, č. 12, s. 945 - 952.
WILDE, S. A.: Forest soils and forest growth. 1. ed. Waltham [Mass., USA], Chronica Botanica 1946. 241 s.

-------------------------------

ČSN 48 2310. Lesní školky. 1954.
ČSN 48 2310. Lesní školky. 1963.
MLVH ČSR: Instrukce pro lesní školky státních organizací lesního hospodářství. Praha, MLVH ČSR 1977. 27 s.


* * *

Primární pramen (citace):

NÁROVEC, V.: Vývoj kritérií pro posuzování vhodnosti půdních podmínek k zakládání lesních školek. [Criteria development for appreciation of soil-condition suitability for forest nursery establishment]. Zprávy lesnického výzkumu, 38, 1993, č. 1, s. 40 - 42.