Meliorace a hnojení lesních půd pomocí bazických silikátových hornin ("bazických mouček")
Václav Nárovec & František Šach
ÚVOD A NÁSTIN PROBLEMATIKY
Zúrodňování půd a hnojení lesních kultur pomocí drtí, prachů a mouček bazických silikátových hornin představovalo ve 40. a 50. letech významnou etapu vývoje lesnické meliorační techniky. V pozdějším období uplatňování těchto přirozených melioračních surovin (tzv. bazických mouček) v lesnické praxi pominulo a týkalo se pouze ojedinělých případů.V posledních čtyřech letech se u nás v různých oborech zemědělské rostlinné výroby a pěstování rostlin obecně opět zvyšuje zájem o širší využití bazických mouček k melioračním a hnojivářským účelům (BRUNNEROVÁ et al. 1990, ČEPL - LAŠTOVIČKA 1993, DVORSKÁ et al. 1992, NÁROVEC 1992 aj.). Zdůvodňováno je to především požadavkem ekologizace hospodaření na zemědělských a lesních půdách i potřebou vyrovnat se s přechodnou nedostupností hořečnatých hnojiv na našem trhu. Současné možnosti širšího využívání bazických mouček nelze přeceňovat, nicméně ani nedocenění jejich předpokládané pozitivní role v novodobé lesopěstební praxi není na místě. Vzniká proto aktuální potřeba posoudit, jaké uplatnění dnes mohou tyto prostředky v soustavách zúrodňování půd a hnojení zakládaných lesních kultur nalézt.
Dříve než přistoupíme k odůvodněnému návrhu možných aplikací horninových mouček v lesním hospodářství, je nutné shrnout dosavadní vývoj poznatků na tomto úseku lesnické činnosti. Starší zkušenosti s bazickými moučkami představují základ, ke kterému je nezbytné přihlížet, chceme-li správně stanovit směry současného uplatnění horninových mouček. Ústřední náplní předkládaného příspěvku je přehled a rozbor literatury, týkající se meliorací lesních půd a hnojení kultur pomocí silikátových hornin.
VÝVOJ POZNATKŮ
Návrhy na využívání bazických mouček k zúrodňování půd mají již více než stoletou tradici. Rozbor nejstarších známých prací k této problematice provedl STEJSKAL (1970). Uvádí jednak pokusy Dietricha z roku 1864, které prokázaly schopnost rostlin přijímat živiny přímo z horninových drtí, a dále pak návrhy J. Hensela z 80. let minulého století, které předpokládaly, že by se kyselé a neutrální horniny mlely na prach a používaly jako zdroj minerálních živin pro polní plodiny. Nízká hnojivá hodnota Henselem navrhovaných hornin (např. žula, rula, porfyr, syenit aj.) a vysoké náklady na jejich mletí byly podle KADLUSOVÉ (1972) hlavním důvodem, proč byl v tehdejší době tento návrh odmítnut. GISIGER (1941) v souvislosti s tím cituje UTERMÖHLENA (1934), pozdějšího hlavního protagonistu Henselova učení, podle něhož v Německu v té době existovalo asi 10 specializovaných firem, které horninové moučky vyráběly až do začátku 1. světové války, nicméně postupně musely své provozy uzavřít.STEJSKAL (1970) se zmiňuje také o návrzích prof. J. E. Hibsche z libverdské zemědělské akademie, který u nás koncem minulého století upozornil na možnost využití čedičových a tefritových sopečných tufů z Českého středohoří jako přirozených minerálních hnojiv pro písčité půdy. HIBSCH (1897 ex ZIMMERMANN 1904) spatřoval meliorační úlohu nezpevněných sopečných tufů nejen v jejich schopnosti dodávat půdě nezanedbatelná množství draslíku, vápníku a fosforu, ale zdůrazňoval i význam zvětrávání jílových minerálů pro úpravu mechanické skladby písčitých půd.
Teoretická východiska melioračních zásahů s využitím vyvřelých hornin (především čedičů a znělců), slínů a hnědouhelných prachů k zúrodňování písčitých půd na severočeských kvádrových pískovcích křídového útvaru u nás poprvé popsal chemik a geolog Karl von Zimmermann. Na počátku století vydal v České Lípě vlastním nákladem dvě publikace k této problematice. V jedné z nich (ZIMMERMANN 1904) se zabýval speciálně meliorací lesních půd (ortštejnových podzolů) v této oblasti. Mletí pevných hornin pokládal z důvodů vysokých nákladů ještě za vyloučené. Kromě nutných nákladů na dopravu melioračních hmot propočítal také množství živin, dodávané prostřednictvím vyvřelých hornin. Uvažoval s celoplošnými aplikacemi melioračních materiálů v dávkách kolem 100 až 200 m3 na 1 ha. Smysl navrhovaných opatření spatřoval nejen ve hnojivém účinku hornin, ale také se domníval, že zvětratelné jemné frakce silikátových hornin lehké půdy zhutní. Melioraci písčitých lesních půd vyvřelými horninami přisuzoval dlouhodobý účinek.
Zimmermannovy předpoklady potvrdil pokus, který v letech 1905 až 1907 v obdobných stanovištních poměrech založil ALBERT (1936). Jednalo se o použití čedičové drtě s 30 - 40 %ním podílem částic menších než 1 mm na pleistocenních píscích v oblasti Kotzemke (dnes oblast Zielona Góra v Polsku). Půdní typ představoval železitý podzol s nedostupnou hladinou spodní vody pro kořeny stromů. Čedičové drť v dávce 150 t.ha-1 byla aplikována celoplošně se zapracováním do půdy. V roce 1907 byla na pokusných parcelách vysázena borovice lesní. O 60 let později provedli na této lokalitě půdoznalecká a dendrometrická šetření RZEZNIK a NEBE (1968). Citovaní autoři potvrdili, že i po této době lze ve svrchní vrstvě půdy na meliorovaných parcelách zjistit při porovnání s kontrolou zřetelně vyšší zásobu hlavních minerálních živin P, K, Ca a hlavně pak Mg. Na základě analýzy výškového a tloušťkového růstu borového porostu rovněž prokázali, že kladný účinek opatření na hmotovou produkci porostu kulminoval přibližně ve 30 letech od jeho založení.
Naši pozornost si zaslouží i další pokusy zakládané v Německu před 2. světovou válkou. Jde zejména o zkoušky, které v oblasti Eberswalde provedl HILF (1937). Testoval účinek čedičového prachu různé zrnitostní skladby, v prvním případě s 29 % a ve druhém s 99 % podílem částic menších než 0,2 mm. Prach aplikoval různým způsobem (celoplošně nebo individuálně do jamky) a v různých dávkách (0,2 až 5,0 kg horniny na výsadbovou jamku) k sazenicím listnatých dřevin (topoly, olše, bříza, javor klen, střemcha aj.). Rozbor tehdejších nutných nákladů ukázal, že cena horniny a náklady na její aplikaci na zalesňovaném místě činily pouze 18 % celkových nákladů, zatímco zbývajících 82 % představovaly doprava horniny po železnici a její vykládka z vagónů. Mimo to citovaný autor uvádí i další dvě zajímavé informace. Předně konstatuje, že na meliorovaných pozemcích došlo rychle k jejich zaplevelení. Nezmiňuje se však, zda zdrojem semen plevelů byla meliorační hornina či zda k rozvoji růstu plevelů došlo v důsledku úpravy půdních vlastností. Dále pak zaznamenal, že na podzim listy u sazenic na meliorovaných parcelách opadávaly o 14 dní později než na kontrole. HILF (1937) rovněž popsal pozitivní účinek aplikace 2 cm mocné vrstvy čedičové moučky na růst borových semenáčků na vyčerpaných půdách v lesní školce a navrhoval, aby se pro potřeby lesního školkařství bazické moučky smíchávaly s organickými látkami (rašelinou) a společně kompostovaly.
K etapě využívaní bazických silikátových hornin v lesním hospodářství, která proběhla ve 30. letech v Německu, je třeba doplnit, že se soustředila na písčité půdy pleistocenních sedimentů v oblasti Severoněmecké nížiny a Dolní Lužice. Zkoušela se přitom převážně čedičová drť nebo moučka z lomu nedaleko města Görlitz (Basaltwerk Spoitz) severozápadně od našich Jizerských hor, neboť v zájmové oblasti se nachází jen velmi málo zdrojů vhodných silikátových hornin. Kladný účinek bazických mouček na půdu a výživu rostlin se spatřoval nejen v dodávání minerálních živin, ale především v obohacováni půdy o aktivní minerální koloidy (jílové minerály), zlepšující jak chemismus půd, tak i upravující jejich fyzikální vlastnosti (ALBERT 1938).
Na tuto etapu u nás během 2. světové války bezprostředně navázal dr. Antonín Němec, přednosta tehdejšího Výzkumného ústavu lesní biochemie a pedologie v Praze. Hlavním důvodem, který jej přivedl k zájmu o využívání bazických mouček k melioraci lesních půd, byl tehdejší nedostatek průmyslově vyráběných druhů hnojiv pro lesní hospodářství. Jejich zajišťování bylo totiž během války i v poválečném období přísně vázáno na příděl, kterým byly na prvním místě uspokojovány potřeby zemědělské rostlinné výroby. Za této situace se na bazické moučky pohlíželo především jako na náhradní prostředky za chybějící průmyslová hnojiva.
Dr. A. Němec přistoupil k aplikacím bazických mouček poprvé v letech 1943 a 1944. Pokusy zakládal jednak v lesních školkách (např. pokusy na polesí Čermná n. Orl., Svinary u Hradce Králové, Nučničky u Doksan apod.), jednak v lesních kulturách (např. na polesí Troskovice u Turnova). Zpočátku používal především čedičovou drť či prach z blízkých lomů nebo diabas ze státního lomu v Cholticích u Přelouče.
Úvodní výsledky těchto pokusů publikoval v roce 1945 a 1946 (NĚMEC 1945, 1946). Zejména u první práce, týkající se použití čedičové drtě v lesních školkách, je patrná ta skutečnost, že dr. Němec navazoval na předchozí zkušenosti německých autorů. Při interpretaci výsledků pokusů totiž přejímal řadu názorů od HILFA (1937). Obdobně jako on zaznamenal, že na podzim je u listnatých dřevin na záhonech meliorovaných bazickou moučkou výrazně zpožděn opad listů. Oproti kontrole je tak prodlouženo období aktivního růstu sazenic. Dával to do souvislosti se zlepšenou nabídkou půdní vláhy pro sazenice v důsledku větší schopnosti meliorované písčité půdy zadržovat srážky a vláhu, vznikající kondenzací vodních par ze vzduchu za nočního poklesu teplot. Účinek bazických mouček na vzrůst sazenic lesních dřevin pak po vzoru německých autorů vysvětloval schopností melioračních hornin vytvářet v půdě stabilní humuso-silikátové komplexy a vázáním humusových látek na dodávané silikáty přeměňovat nepříznivé formy surového humusového krytu v živný (stálý) humus.
Druhý Němcův příspěvek k problematice použití bazických mouček v lesním hospodářství, otištěný v časopise Československý les (NĚMEC 1946), se týkal zkušeností se zúrodňováním degradovaných (podzolovaných) písčitých lesních půd. Vzbudil mezi lesními hospodáři velkou pozornost a OKTÁBEC (1947) jej dokonce označil za jeden "z nejaktuálnějších článků, napsaných v poslední době v oboru lesnickém". Němcovy poznatky s obnovou borových porostů listnatými dřevinami doplnil o některé vlastní zkušenosti z oblasti týnišťských borů. Uvedl také, že z důvodů vysokých nákladů na dopravu bazických mouček po železnici je potřeba vyhledávat ložiska vhodných silikátových hornin v blízkosti spotřeby a popř. v režii státních lesů otevírat nové lomy. Při větší vzdálenosti lomu od místa použití pak doporučoval minimalizovat dávky melioračních surovin a upřednostnit individuální aplikace mouček do sadbové jamky pouze u dílčího počtu sazenic.
NĚMEC (1949a) se později s tímto názorem plně ztotožňuje a doplňuje, že je třeba dávat přednost dopravě hornin nákladními auty, neboť doprava po železnici a nutnost překládání na železniční stanici činí celkové náklady na meliorace lesních půd velmi vysokými. Výběr melioračních surovin postupně také orientuje na širší spektrum silikátových hornin podle jejich dostupnosti v jednotlivých zájmových oblastech (NĚMEC 1949a, 1951). Ve své finální monografii k této problematice (NĚMEC 1956a) proto označuje za použitelné vedle bazických vyvřelin (hlavně preferoval čediče a diabasy) nejen horniny neutrální (znělce a trachyty), ale dokonce i vyvřeliny a metamorfované horniny kyselé povahy. Pokud to však geologické poměry oblasti dovolovaly, dával vždy přednost horninám bazickým, u kterých požadoval, aby obsahovaly 10 až 12 % CaO, přibližně stejné množství MgO, 1 až 2 % K2O, 0,5 až 1,2 % P2O5 a méně než 50 % SiO2 (NĚMEC 1951). Obsah vápníku v meliorační hornině považoval za hlavní kritérium pro volbu dávky moučky nebo drtě hornin, neboť při projektování melioračních zásahů vycházel ze stanovení potřeby vápnění půdy (NĚMEC 1949a). Zrnitostní skladbu použitých hornin nepovažoval za rozhodující. Odvozoval od ní pouze rychlost a trvalost melioračního účinku na půdu. Pokud měla meliorační hornina nízký obsah vápníku, doporučoval její použití ve směsi s mletým vápencem nebo dolomitem (NĚMEC 1954a).
Jestliže citovaný autor ve svých úvodních pracích (NĚMEC 1945, 1946) zdůrazňoval účinnost melioračních hornin na tvorbu humuso-silikátového půdního komplexu, je zajímavé, že při interpretaci těchže pokusů v pozdějším období (NĚMEC 1949b, 1956a) se již více přikláněl k názoru, že stěžejní význam a role bazických mouček spočívá v jejich schopnosti neutralizovat silně kyselou půdní reakci a přispívat svých obsahem minerálních živin a stopových prvků ke zlepšení výživy pěstovaných sazenic lesních dřevin. Proto také použití bazických mouček v lesních kulturách označoval výslovně jako "hnojení". V souvislosti s tím však nelze plně souhlasit s názorem jeho pozdějších kritiků (STEJSKAL 1970, KADLUSOVÁ 1972), že by zcela opomíjel skutečnost, že bazické moučky mohou být zdrojem minerálního podílu sorpčního komplexu půd. Spíše lze konstatovat, že dr. Němec chápal bazické moučky jako náhradní prostředky za nedostatková průmyslově vyráběná (tzv. strojená) hnojiva a jednostranně u nich preferoval především hnojivý účinek na lesní dřeviny. Dokládá to konečně i skutečnost, že výsledky svých pokusů prezentoval hlavně zlepšením výškového a tloušťkového růstu a přežíváním zakládaných kultur, zatímco relativně málo pozornosti věnoval hlubší analýze změn chemických a fyzikálních vlastností lesních půd na meliorovaných pozemcích (viz NĚMEC 1950, 1956a).
Mluvíme-li až doposud o "bazických moučkách", je potřeba se zmínit o jejich zrnitostní skladbě. Přestože NĚMEC (1951) doufal, že se speciálně pro účely hnojení lesních kultur brzy podaří zajistit strojní mletí hornin, ve většině případů se u nás jednalo pouze o využívání zrnitostních frakcí, které byly jinak neprodejným odpadem od drtičů a třídičů štěrku v kamenolomech (NĚMEC 1949a). Dr. Němec ve svých pracích bližší charakteristiku zrnitostního složení použitých hornin zpravidla vůbec neuvádí. Lze se pouze domnívat, že se nejspíš jednalo o odpad charakteru hrubších horninových drtí s velice různorodým podílem prachovitých a jemnějších částic. Z tohoto pohledu je u nás dosud používaný termín "bazické moučky" nepřesný a zavádějící, neboť zahrnuje nejen bazické materiály, ale i horniny s širokým spektrem zrnitostní skladby, aniž by tyto byly dále a účelově upravovány mletím.
Mechanickou skladbu jako kritérium pro výběr melioračních hornin však v tehdejší době neuvádí ani BRUNCLÍK (1954). Ten navrhoval jednostranně uplatňované hledisko chemického složení hornin (obsah CaO) rozšířit o jejich podrobné minerologické analýzy. Vycházel přitom z předpokladu, že aniž to chemické analýzy odhalí, může minerální obsah v horninách podléhat změnám, které oslabí jejich meliorační účinek. Doporučil také, aby se započala sledovat účinnost bazických mouček za současného působení zemin (hornin) s vysokým obsahem montmorillonitu.
Výše citované prameny (NĚMEC 1945 - 1951) uvedly období relativně širokého využívání bazických mouček k řešení nejrůznějších problémů na úseku zúrodňování půd a hnojení lesních kultur u nás (NĚMEC 1954a, 1955, 1956a, 1956b, SOBOTKA 1955, KOZEL 1957, MATERNA 1963, TESAŘ 1966 aj.). V mnoha případech mělo používání bazických mouček již nejen výzkumný, ale přímo provozní charakter (např. KONIAS - MOTTL 1951). Tato etapa úzce souvisela s tehdy prosazovanými přeměnami borových a smrkových monokultur na porosty smíšené (ČÍŽEK et al. 1959 aj.). Započala kolem roku 1950 a trvala přibližně do poloviny 60. let. Praktické použití bazických hornin se proto soustředilo především na kyselé oligotrofní půdy na substrátech lehkého zrnitostního složení (Polabí, Třeboňská pánev, Severočeská pískovcová plošina apod.) nebo na substrátech těžšího zrnitostního složení (půdy na zkaolinizovaných horninách permokarbonské pánve v západních Čechách), kde se nedařila obnova listnatých dřevin. Úprava druhové skladby lesů se přitom chápala jako podmínka pro zlepšení úrodnosti degradovaných půd (NĚMEC 1954b, KOZEL 1957 aj.).
Hledání vhodných pěstebních a melioračních opatření při přeměnách monokultur bylo nutně provázeno řadou omylů. Např. do obnovního cíle se prosazovaly i takové dřeviny (jilm, javor klen, jasan apod.), které ani přes veškerou snahu meliorovat půdu vápněním, hnojením průmyslovými hnojivy či aplikacemi bazických mouček nemohly v konkrétních stanovištních (půdních a klimatických) poměrech vést k úspěšnému založení kultur. Stejně tak nemohlo být dosaženo úspěchu se samotnými bazickými moučkami tam, kde byl vzrůst dřevin limitován narušeným koloběhem dusíku v ekosystému (např. hrabáním steliva). Naopak tam, kde zvolený obnovní cíl odpovídal charakteru stanoviště a kde vzrůst zakládaných kultur nebyl limitován jinými faktory než nepříznivou půdní reakcí a nízkou zásobou živin (bazí) v půdě, tam se uplatňování bazických mouček zpravidla setkávalo se značným úspěchem. Vyčerpávajícím způsobem to ilustrují výsledky a závěry melioračních pokusů, které ve své monografii Meliorace degradovaných lesních půd popsal NĚMEC (1956a).
Objektem studia vlivu bazických mouček na růst lesních dřevin tehdy byly především meliorační listnáče. Po roce 1958 byly proto pokusy s bazickými moučkami rozšířeny také na hlavní hospodářské jehličnaté a listnaté dřeviny (smrk, borovice, modřín, dub a buk). Výsledky těchto pokusů a celkové zhodnocení zkušeností, které byly se zúrodňováním půd pomocí bazických mouček získány v 50. letech, shrnul MATERNA (1963) v publikaci Výživa a hnojení lesních porostů.
Citovaný autor preferoval bazické moučky jako prostředky pro základní hnojení oligotrofních lesních půd a význam jejich použití spatřoval v zajištění zdárného vývoje a růstu zakládaných lesních kultur. Zpracoval Zásady pro hnojení kultur moučkami bazických hornin (ibid. s. 133 - 136). Z hlediska způsobu aplikace se doporučovalo buď celoplošné hnojení ("na široko") se zafrézováním moučky do půdy, nebo úspornější individuální hnojení do sadbové jamky při výsadbě. Základním požadavkem bylo, aby se meliorační hornina dobře promísila s minerální půdou a povrchových humusem. Dávkování bazických mouček se řídilo stavem půdy (potřebou jejího vápnění), druhem cílové dřeviny, jejím stářím a rozsahem použití melioračních dřevin. Poradenství pro provozní praxi tehdy zajišťoval VÚLH Strnady. Na podkladě zkušeností z hnojivářských pokusů se pro jehličnany doporučovaly dávky mezi 1,5 až 3 kg horniny na sadbovou jamku, pro většinu listnatých dřevin pak dávky kolem 3 kg na jamku a pro silné sazenice náročných listnáčů (jilmy, javory, jasan, topoly apod.) dávky 4 až 5 kg bazické moučky k sazenici. Pokud se týká navrhovaného dávkování, NĚMEC (1950) konstatuje, že se v jeho prvotních pokusech jednalo hlavně o prokázání kladného působení bazických mouček na vzrůst dřevin a při volbě dávek hornin se volily spíše dávky vyšší než bylo nezbytně potřeba. Příznivé účinky hnojení lesních kultur pomocí bazických mouček se projevovaly nejen zlepšeným růstem dřevin na meliorovaných pozemcích, ale především se zřetelně odrážely ve snížení zalesňovacích ztrát. MATERNA (1963) to vysvětloval přímým působením mouček na výživu sazenic i vlivem jemných frakcí hornin na vlhkostní poměry půdy v části kořenového prostoru sazenic.
Všechny doposud uvedené zkušenosti s bazickými moučkami byly získány na relativně úzkém spektru lesních (půdních) typů v nížinných a pahorkatinných oblastech. Naopak poznatků o aplikacích bazických mouček v horských a podhorských lesních ekosystémech je u nás velmi málo. Výjimkou je např. pokus, který na přelomu 50. a 60. let založil TESAŘ (1966). Šlo o lokalitu na hřbetní plošině Jestřebích hor (665 m n. m., LT 5K1) v imisní oblasti rtyňské tepelné elektrárny. Při výsadbě smrku obecného se do jamky aplikovala dávka 4 kg drceného diabasu z Choltic. Autor pokusu vyhodnotil výškový růst kultury za období 12 let od jejího založení a konstatoval, že počáteční slibný výškový růst sazenic na parcelách s diabasem se postupně ztrácel až po 12 letech činil rozdíl oproti kontrole v průměru pouze +24 cm (TESAŘ 1986). Přistoupil proto k analýze kořenového systému vybraných vzorníků a zjistil mezi pokusnými variantami nápadné rozdíly. Zatímco u kontrolních smrků vyrůstaly z obvodu jamky silné horizontální kořeny, u přihnojených smrků byla kořenová soustava soustředěna do prostoru jamky v podobě husté spleti jemných kořenů. Odvodil z toho závěr, že bohaté rozrůstání kořenů v prostoru jamky zpočátku stimulovalo výškový růst přihnojených smrků, avšak později se vytvořil nesoulad mezi jejich nadzemní biomasou a schopností kořenového systému přijímat vodu a živiny z malého a vyčerpaného prostoru sadbové jamky.
Použití čedičové moučky k individuálnímu přihnojování smrkových sazenic v horských poměrech je známé také z pokusu, který založili v roce 1964 FERDA a ČERMÁK (1979). Jednalo se o lokalitu Nové Město v Krušných horách, ležící v nadmořské výšce 840 metrů s roční průměrnou teplotou 4,7 oC a ročním úhnem srážek 1000 mm. Pokusný objekt o výměře 5 ha příslušel rašelinným glejům a rašeliništním půdám, kde hlavním předmětem studia byl vliv způsobu odvodňování pozemků a hnojení na růst založených smrkových kultur. Čedičová moučka byla použita v kombinaci s individuálním vápněním (Ca) a dusíkatým hnojením (N). Její účinnost se projevila pouze v prvních letech po výsadbě sazenic do připravených kopečků (o 15 % nižší ztráty sazenic uhynutím a vyšší výškový přírůst sazenic v porovnání s varintou Ca + N bez čediče). Skutečnost, že přihnojení čedičem nedosahovalo po 14 letech takového přírůstového efektu kultury jako na variantě s komplexním hnojením průmyslovými hnojivy (při výsadbě 0,2 kg vápence a 14 g síranu amonného na sazenici, po 4 letech celoplošné vápnění a hnojení pozemku v dávkách 5 t CaCO3, 60 kg N, 53 kg P a 66 kg K na 1 ha), a dále ekonomické důvody (vysoké náklady při případných celoplošných aplikacích bazických mouček) vedly autory pokusu k formulaci závěru, v němž nedoporučili použití mouček bazických hornin k přihnojování sazenic.
Citované práce (FERDA - ČERMÁK 1979, TESAŘ 1986) tak poukazují na nutnost komplexního hodnocení výsledků zkoušek s bazickými moučkami. Bohužel je nutné ale konstatovat, že právě tento pohled většině Němcových a jiných prací z 50. let chyběl, neboť se úzce zaměřovaly pouze na sledování růstu nadzemní části přihnojených sazenic. Chybějí proto také hlubší poznatky o účincích konkrétních druhů hornin na fyzikální a chemické půdní vlastnosti včetně údajů např. o uvolňování rizikových prvků z dodávaných mouček do půdy, o ovlivnění kvality spodních vod, o rozdílech v účinnosti u hornin různého původu a zrnitostního složení apod.
V 50. a 60. letech pak bazické moučky nacházejí vedle použití při zakládání lesních kultur své široké uplatnění i v praktickém lesním školkařství. MATERNA a ZAVADILOVÁ (1958) na základě analýzy aktuálního stavu půd v tehdejších školkách doporučují obrátit pozornost také na horniny bohaté draslíkem (konkrétně na žuly a trachyty). Aplikace bazických mouček ve školkách přímo předepisovala ČSN 48 2320 Práce v lesních školkách z roku 1959 (čl. 146 - 147) i následná oborová norma ON 48 2351 Hnojení v lesních školkách z roku 1964 (čl. 45 - 47), která byla platná až do roku 1977.
Nutnost aplikovat ve školkách i v lesních porostech velká množství melioračních hmot (desítky tun na 1 ha) provázely i vysoké náklady na dopravu bazických mouček z lomů a na jejich rozhození a zapracování do půdy na místě užití. Koncentrovaná průmyslová hnojiva se postupně stávala pro lesní hospodářství dostupnější a zanikaly tak důvody, které původně vyvolaly zvýšený zájem o využívání bazických mouček. Od poloviny 60. let se soustava hnojení lesních půd a kultur orientuje téměř výlučně na hnojiva průmyslová.
V odborné lesnické literatuře ze 70. a 80. let se pak bazických mouček týkají pouze krátká a zobecňující sdělení našich předních autorů, zabývajících se problematikou výživy a hnojení lesních dřevin (PEŘINA - MATERNA 1970, LEDINSKÝ 1988, LHOTSKÝ et al. 1987 aj.). Vesměs pouze připomínají použití bazických mouček jako jednu z řady možných alternativ péče o výživu dřevin a o zachování úrodnosti lesních půd.
SOUHRN A ZÁVĚR
Souhrnně lze konstatovat, že období let 1943 až 1964 znamenalo význačnou etapu vývoje melioračních postupů, při kterých se v našem lesnictví v relativně širokém měřítku využívaly bazické silikátové horniny. Tato etapa, úzce spojená s osobou dr. Antonína Němce a svým zaměřením ojedinělá i v mezinárodním měřítku (WHITE - LEAF 1956), měla dva charakteristické rysy. V první řadě bylo na silikátové horniny pohlíženo pouze jako na náhradní prostředky za nedostatková průmyslová hnojiva a jednostranně se u nich preferoval jejich hnojivý účinek na sazenice lesních dřevin. Druhým rysem bylo, že ke hnojení kultur ve školkách či na zalesňovaných pozemcích se používaly neupravované silikátové horniny různého původu a druhu (bazické, neutrální i kyselé horniny). Zpravidla se jednalo o odpady od drtičů a třídičů štěrku v kamenolomech, které měly po stránce zrnitostního složení charakter hrubších horninových drtí a které obsahovaly velice proměnlivé množství (podíl) prachovitých a jemnějších částic. Limitním faktorem uplatnění bazických mouček v praxi pak většinou byly náklady na dopravu melioračních hmot z místa výroby do místa vlastního použití.Cílem příspěvku bylo vyhledání a rozbor dosavadních informací o použití horninových mouček v lesním hospodářství České republiky. Aby obsah příspěvku nebyl považován za samoúčelný historický přehled, je v závěru nutné uvést, které dřívější poznatky budou využitelné i dnes při řešení meliorace současných problémových lesních stanovišť.
Předně je nutné konstatovat, že v současné době již zřejmě nebude účelné přímo navazovat na tradici používání horninových mouček z 50. let, tj. dnes nelze na tyto materiály pohlížet pouze jako na alternativu dodávání základních minerálních živin půdě či rostlinám. Stejně tak dnes nelze využívat libovolné odpady z kamenoprůmyslu k aplikacím na lesní či zemědělské půdy. Důvodem jsou hygienické aspekty a tedy nutnost přešetřit u výrobků tohoto druhu jejich nezávadnost z hlediska obsahu rizikových prvků (těžkých kovů), hygieny půdy a ochrany zdraví při výrobě a manipulaci.
Na druhé straně však lze konstatovat, že plná využitelnost horninových mouček existuje i dnes při plošných melioračních postupech v lesních školkách, založených na extrémně zrnitostně lehkých nebo naopak těžkých půdách (NÁROVEC 1992). Řadou pokusů potvrzené zkušenosti, že použitím bazických mouček do jamky lze v zakládaných kulturách výrazně zvýšit ujímavost a počáteční přežívání sazenic včetně jejich výškového přírůstu, pak dávají podnět k návrhu využívat horninové moučky vhodného zrnitostního a chemického složení k úpravě souboru fyzikálně-chemických parametrů lesních půd na problémových lesních stanovištích, kde je požadována rychlá a včasná obnova lesa. Jsou to především stanoviště s extrémně malým nebo naopak vysokým obsahem jílnatých částic či organických látek v půdě, kde soubor vyplývajících fyzikálních parametrů půdního prostředí brání úspěšnému zalesnění pozemků cílovými a zejména pak listnatými dřevinami. Jako příklady lze jmenovat pozemky s velkou povrchovou kamenitostí (kamenné sutě), rankerové půdy ohrožené vnitropůdní erozí, stanoviště organických půd s malým podílem minerálních částic v půdním profilu, stanoviště s vysokou aciditou půdy a s nízkým či nevyrovnaným obsahem živin v půdě, stanoviště narušená při mechanizovaném vyklizování dříví, pozemky s nevhodně provedenou přípravou půdy pro zalesnění apod.
V těchto specifických poměrech bude nutné zohlednit i potenciální rizika používání horninových melioračních materiálů. K poznaným nebezpečím patří nepříznivý rozvoj kořenových systémů sazenic při individuálních aplikacích bazických mouček do jamky, riziko zaplevelení pozemků, resp. vnesení nežádoucích bylin nebo i dřevin do ekosystému, možnost prodloužení aktivního růstu sazenic v podzimním období, uvolňování těžkých kovů a jiných nežádoucích prvků do půdy a vody apod. Zde budou hrát nemalou roli velikost dávky melioračních hornin a způsob jejich aplikace. Tematika nastíněná v tomto odstavci vyžaduje ještě hlubší výzkumné řešení.
Podmínkou provozního nasazení mouček a prachů silikátových hornin v lesním hospodářství bude jednak předchozí meliorační průzkum zájmového stanoviště a jednak vlastní existence danému účelu odpovídajících a orgány hygieny schválených výrobků tohoto typu na našem trhu. Rozhodujícím hlediskem rovněž bude vlastní ekonomika použití bazických mouček u konečného uživatele. Tu nejvíce zatíží dopravní vzdálenosti od výrobce či obchodní společnosti do místa použití. Pravidla pro poskytování dotací a finančních výpomocí v lesním hospodářství by měly na tuto skutečnost pamatovat, aby užití meliorace problémových lesních stanovišť s pomocí bazických mouček mohlo být dostupné pro všechny uživatele.
LITERATURA
ALBERT, R.: Ein nachhaltig wirksamer Forstdüngungsversuch. Forstarchiv, 12, 1936, s. 158 - 162.ALBERT, R.: Untersuchungen über die Verwendbarkeit von Gesteinsabfällen verschiedener Herkunft und Art zur Verbesserung geringwertiger Waldböden. Forstarchiv, 14, 1938, s. 237 - 240.
BRUNCLÍK, O.: K problému hnojení lesních půd moučkami basických hornin. Lesn. Práce, 33, 1954, č. 10, s. 450 - 451.
BRUNNEROVÁ, Z. et al.: Minerální hnojiva - suroviny ke hnojení a zúrodňování půd. Studie. [Závěrečná zpráva]. Praha, Ústř. úst. geol. 1990. 55 s.
ČEPL, J. - LAŠTOVIČKA, Z.: Využití mouček bazických hornin při pěstování brambor. Úroda, 41, 1993, č. 6, s. 239 - 240.
DVORSKÁ, I. et al.: Využití horninových přípravků v alternativním zemědělství. [Závěrečná zpráva]. Chrudim, Výzk. úst. ekoagrotechn. 1992. Nestr.
ČÍŽEK, J. et al.: Přeměny monokultur. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1959. 188 s.
FERDA, J. - ČERMÁK, P.: Vliv melioračních opatření na obnovu lesa a vzrůstové poměry lesních kultur v oblasti Krušných hor. In: Zvyšování produktivnosti lesů hnojením a meliorací půdy. Sborník z konference. Praha, Čs. akad. zeměd. 1979, s. 21 - 38.
GISIGER, L.: Über Wirkungen der Steinmehldüngung auf Wachstum, Ertrag und Qualität der Pflanzen. In: Landwirtschafliches Jahrbuch der Schweiz. Bd. 55. 1941, s. 95 - 115.
HILF, H. H.: Basaltgrus - der Nachhaltsdünger armer Sandböden. Forstarchiv, 13, 1937, s. 113 - 116.
KADLUSOVÁ, E.: Zemědělské využití odpadů z průmyslu kamene. [Kandidátská disertační práce]. Praha, Vys. šk. zeměd. 1972. 177 s.
KONIAS, H. - MOTTL, J.: Dosavadní výsledky meliorace degradovaných lesních půd pod borovými porosty na diluviálních píscích v Opočně. Čs. Les, 31, 1951, č. 19, s. 419 - 420.
KOZEL, J.: Obnova nepřirůstavých borových porostů na podzolovaných písčitých půdách s ortštejnem. Lesn. Práce, 36, 1957, č. 9, s.392 - 396.
LEDINSKÝ, J.: Úrodnost půd ve školkách a její udržení. Lesn. Práce, 67, 1988, č. 5, s. 213 - 216.
LHOTSKÝ, J. et al.: Degradace lesních půd a jejich meliorace. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1987. 234 s.
MATERNA, J.: Výživa a hnojení lesních porostů. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1963. 227 s.
MATERNA, J. - ZAVADILOVÁ, D.: Přehled o stavu půd lesních školek v českých zemích za léta 1955 - 1957. Lesn. Práce, 37, 1958, č. 8, s. 348 - 352.
NÁROVEC, V.: Jsou aplikace mouček bazických hornin aktuální i v soudobém lesním školkařství? - II. část. Lesn. Práce, 71, 1992, č. 3, s. 78 - 80.
NĚMEC, A.: Použití čedičové drtě k zlepšení vzrůstu sazenic v lesní školce. Les, 25, 1945, č. 5, s. 49 - 51.
NĚMEC, A.: Meliorace degradovaných a ochuzených lesních půd pomocí hornin - basických vyvřelin. Čs. Les, 26, 1946, č. 23 - 24, s. 280 - 284.
NĚMEC, A.: Nový způsob zlepšování lesních půd odpadky z kamenolomů. Čs. Les, 29, 1949a, č. 11, s. 160 - 162.
NĚMEC, A.: Použití basických vyvřelin k melioraci degradovaných lesních půd. In: Zpr. výzk. Úst. lesn. ČSR. Sv. 3. 1949b, s. 32 - 74.
NĚMEC, A.: Hnojení lesních kultur. Meliorace krnících kultur a porostů. 1. vyd. Praha, Brázda 1950. 437 s.
NĚMEC, A.: Meliorace degradovaných půd basickými vyvřelinami. Čs. Les, 31, 1951, č. 19, s. 415 - 418.
NĚMEC, A.: Meliorace onemocnělých lesních půd. Lesn. Práce, 33, 1954a, č. 10, s. 442 - 449.
NĚMEC, A.: Degradace a onemocnění lesních půd. Lesn. Práce, 33, 1954b, č. 8, s. 346 - 351.
NĚMEC, A.: Meliorace vzrůstu kultur v lesní školce hnojením diabasem a organominerálním diabas-kapucínovým hnojivem. In: Práce výzk. Úst. lesn. ČSR. Sv. 9. 1955, s. 5 - 16.
NĚMEC, A.: Meliorace degradovaných lesních půd. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1956a. 291 s.
NĚMEC, A.: Zlepšování semenivosti buku meliorací půdy. In: Práce výzk. Úst. lesn. ČSR. Sv. 11. 1956b, s. 5 - 25.
OKTÁBEC, A.: Meliorace lesních půd basickými vyvřelinami. Čs. Les, 27, 1947, č. 6/7, s. 102 - 104.
PEŘINA, V. - MATERNA, J.: Výživa a hnojení semenáčků a sazenic. In: Dušek, V. - Kotyza, F. et al.: Moderní lesní školkařství. 1. vyd. Praha, Stát. zeměd. nakl. 1970, s. 322 - 356.
RZEZNIK, Z. - NEBE, W.: Über die Ergebnisse eines 60jährigen Düngungsversuches von R. Albert in Kotsemke (Choziemek). Arch. Forstwes., 17, 1968, č. 10, s. 1059 - 1083.
SOBOTKA, A.: Vliv hnojení diabasovou moučkou na mykorrhizu dubu ve středisku Cep. Lesnictví, 28, 1955, č. 6, s. 841 - 852.
STEJSKAL, J.: Hnojení bazickými horninami. In: Sborník referátů z vědecké konference k 10. výročí založení melioračního oboru agronomické fakulty ... Praha, Vys. šk. zeměd. 1970, s. 209 - 217.
TESAŘ, V.: Odrůstání kultur po přihnojení vápencem a diabasem ve rtyňské kouřové oblasti. [Závěrečná zpráva]. Opočno, VÚLHM - VS 1966. 46 s.
TESAŘ, V.: Reakce smrku ztepilého na přihnojení vápencem nebo diabasem při výsadbě do imisní oblasti. In: Vápnění lesních půd v imisních oblastech. Sborník referátů. Ústí nad Labem, Dům techniky ČSVTS 1986, s. 36 - 44.
WHITE, D. P. - LEAF, A. L.: Forest fertilization. A bibliography ... Syracuse [New York], State Univ. 1956. 305 s.
ZIMMERMANN, K. von: Über die Bildung von Ortstein im Gebiet des nordbömischen Quadersandstein und Vorschläge zur Verbesserung der Waldkultur auf Sandböden. Česká Lípa, vl. nákl. 1904. 64 s.
-------------------------------------------------------------
ČSN 48 2320 Práce v lesních školkách. 1959.
ON 48 2351 Hnojení v lesních školkách. 1964.
* * *
Primární pramen (citace):
NÁROVEC, V. - ŠACH, F.: Přehled poznatků o využívání silikátových horninových mouček k zúrodňování půd a hnojení lesních kultur v České republice. [Studie pro společnost Krosil s. r. o. Hradec Králové]. Opočno, VÚLHM - Výzkumná stanice 1994. 18 s.